3/V

V úterý jsme vstávali až v devět. Hned po snídani jsme šli za Járou a Mílou. Ti nám předváděli svoje dárky. Taky dostali igrahokej a tak jsme si zahráli turnaj. Včerejší hodinový trénink byl znát, protože jsme oba dva Járu i Mílu s přehledem porazili, já 11:5 a 11:1 a brácha 12:7 a 10:0. Hráli jsme na deset minut. Největší boj byl mezi mnou a bráchou a mezi Járou a Mílou. Oba zápasy skončily nerozhodně. Jára s Mílou hráli 1:1 a já s bráchou 5:5. Protože jsem měl o gól lepší brankový poměr, stal jsem se vítězem a brácha skončil druhý. Třetí byl, díky lepšímu brankovému poměru Jára. Kluci dostali ještě autodráhu. S tou jsme taky chvíli jezdili. Utkali jsme se každý s každým. Opět jsme kralovali já s bráchou, protože ji máme už tři roky doma. Brácha mě tentokrát porazil, protože jsem najel moc rychle do zatáčky a vylétl jsem z dráhy. A to jsem měl před bráchou už velký náskok.

Odpoledne jsme předváděli svoje dárky my. Kluci žasli hlavně nad kazeťáky. Málem zapomněli jít včas domů na večeři, takže jim to musela babička připomenout. Po večeři jsme chvíli poseděli u stolu. Brácha se začal zajímat o naše příbuzné z Moravy. Děda nám to začal vyprávět. Vyprávěl nám i o svém mládí. Krátce po tom, co si vzal babičku, přišel o místo. Babička dělala služku u nějakých milostpánů a děda marně sháněl místo. Měli málo peněz a měli hlad. Děda pracoval ve středu dělnického hnutí a stávkovali za vyšší mzdy a za lepší pracovní podmínky, hlavně proti propouštění z práce.

Místo ztratila i babička, protože když se lidé, u kterých sloužila, dozvěděli, že děda je komunista a že stojí v čele dělnického hnutí, tak jí propustili. Podporovali je teda známí a odbory. Odbory taky sehnali dědovi místo zedníka. Jenže to byla práce sezónní a v zimě byl zase děda bez práce. Pak do toho přišli fašisti a vtrhnul sem Hitler. Děda musel do ilegality. Jeden čas bojoval spolu s partyzány.

K tomuhle nám táta potom v Praze řekl, že podle něho si za část té bídy mohl děda sám. Kdyby neorganizoval stávky, byl by sehnal zednické místo i na zimu a nebyli by propustili babičku z práce. Táta komunisty rád nemá a občas na ně nadává, ale pochopitelně tak, aby ho nikdo cizí neslyšel. O dědovi říká, že to je poctivý komunista, kterých je dneska hrozně málo.

Po válce sehnal děda aspoň místo. Zase dělal zedníka, ale byl šikovný a tak se po osmačtyřicátém roce vypracoval na mistra. Večerně si udělal maturitu. Pak už zlé časy skončily. Táta a strýc Pavel mají podle dědy štěstí, že tyhle hrůzy nepoznali, protože byli ještě děti. Kdyby se narodili o pár let dřív, tak by museli jít pracovat do Německa.

V Brně žije ještě náš pradědeček Jiří Moravec, kterému je už pětaosmdesát let. Prababička Jana je o tři roky mladší. Děda má bratra Evžena, kterému bude šedesát. Ten se oženil s Lýdií a mají syny Iva a Petra. Ivo se oženil s Helenou a mají devítiletého Iva a šestiletého Evžena. Petr se oženil s Lenkou a mají dvanáctiletého Jindru, desetiletou Jarušku a osmiletého Luboše. Všichni bydlí v jednom velkém domě v Řečkovicích.

Mámin táta, teda náš druhý dědeček, se jmenuje Pavel Šafář. Bydlí v Praze a je učitelem. Mámina máma, tedy naše druhá babička, se jmenuje Irena. Je taky učitelkou. Oba učí na jedné základní škole, která je skoro na druhém konci Prahy, než co bydlíme. Dědeček je zástupcem ředitele pro druhý stupeň a babička učí na prvním stupni. Mimo naší mámy mají ještě syna Karla. To je mámin brácha a náš strýc. Bydlí ve stejné ulici jako děda s babičkou. Strýc Karel je o rok mladší než máma. Jeho manželka se jmenuje Věra a mají dceru Jiřinu, která je stejně stará jako já a syna Davida, který je o rok mladší. Strýc Karel je zpěvák. Už mu vyšlo několik desek, velkých i malých. Dost často má koncerty v zahraničí. Na jednom z nich určitě koupil ten můj kazeťák. Strýc nejenom zpívá, ale i skládá písničky. Zpívá z dost velké části vlastní repertoár. Má taky svoji skupinu s kterou zpívá a skládá hudbu k písním pro další zpěváky, kteří ve skupině jsou.

Teta Věra se nejmenuje Šafránková, jak by si mohl někdo myslet, ale Coufalová. Nechala si svoje jméno. Je režisérkou a občas taky scénáristkou. Teď v poslední době se pokouší i psát a celkem úspěšně. Už jí vydali dvě knihy. Protože je dost známá a populární, tak si nechala svoje jméno. Děti se jmenují po ní.

Jiřina není ani po strejdovi ani po tetě. Je to taková dost klučičí holka. Nezajímá se ani o hudbu ani o herectví nebo psaní. Chodí hrát s klukama fotbal, jezdí na kole a dokonce hrává s klukama i hokej. David je docela správný kluk. Je po tátovi a učí se zpívat a hrát na kytaru a klavír. Má prý hudební talent. Taky už hrál jednu dětskou roli v jednom filmu.

Jiřina i David jsou skromní a vůbec se se svýma rodičema nevytahují. U nich doma se dost často schází někteří známí herci a zpěváci. David má jejich fotky a plakáty s podpisy. Párkrát jsem u nich byl a mají to doma skutečně pěkně zařízené. David má vlastní pokoj a Jiřina taky. Bydlí v dost velkém rodinném domku. Mají dvě auta, jedno používá teta a jedno strejda. David i Jiřina mají každý dvě kola, jedno na ulici a jedno do terénů. Doma mají i pingpongový stůl a David i Jiřina hrají pinkponk dobře. Strýc Karel občas hrává s nimi a hraje to asi tak, jako náš táta. Teta Věra pingpong moc neumí.

Tyhle Vánoce slaví v NDR, protože strejda tam má se svojí skupinou koncert. Jeli tam s nimi i dědeček a babička. Jinak většinou slaví Vánoce na chatě, kterou mají ve Vlastislavi. Jednou nás tam pozvali. Je to velká a moc pěkná chata, která je celá zděná. Párkrát jsme byli také u babičky. Moc často tam ale nejezdíme, přestože bydlí v Praze. Mockrát jsme nebyli ani u strýce Karla, ten je ale dost často pryč a bývá dost málokdy doma. Tyhle prázdniny se ale společně sejdeme v Jeníkovicích a potom všichni v Brně.

"Vy budete mít kluci letos bohaté prázdniny", řekla nám máma. "Nejdřív tři neděle tábor, pak čtrnáct dní u dědy a pak dalších čtrnáct dní v Brně."

"Já už se těším", řekl jsem.

"No jestli bude hezké vysvědčení, tak dostanete každý foťák. Takže ho docela užijete", řekl táta.

Tak tedy přece jenom mě mé očekávání vyšlo. K Vánocům kazeťák a za vysvědčení foťák. Měli jsme s bráchou radost. Děda nám teď ještě vyprávěl, jak bojoval s partyzány proti fašistům. Ukázal nám některé řády a vyznamenání, které dostal a další zajímavé fotografie z povstání. Na závěr nám děda řekl, že byl několikrát zavřený proto, že je komunista, ale vždycky ho nakonec museli pustit. V únoru půjde na besedu s pionýry. Zeptal se nás jestli jsme pionýři. Řekli jsme, že zatím ne, že hledáme nějaký oddíl se zajímavou činností. Když jsem se podíval při tomhle vyprávění po tátovi, tvářil se nějak divně. Asi mu nebylo moc vhod, že byl děda komunista, i když nám to ale může pomoct v posudku, až se budeme hlásit na školu.