8/I

Před školou už bylo pár dětí a rodičů, kteří je doprovázeli. Byl jsem tu mezi prvními. Díky tomu jsem zabral výhodná místa v autobusu, tedy celou zadní řadu. Držím tu místo pro Míšu a brácha zase pro Michala Gazdu.

Řidič autobuse se jmenuje Bartáček, ale s Martinem nijak příbuzný není. Trochu jsem litoval, že s námi nejede zase ten řidič, který s námi jel loni. Bylo mu asi pětadvacet a byla s ním legrace. Tenhle je starší. Jsou tu s ním dva kluci. Starší se jmenuje Pavel a je mu dvanáct a mladšímu Petrovi je devět. Oba jsou si hrozně moc podobní a nebýt výškového rozdílu, tak bych je asi nerozeznal.

Řidičovi kluci pomáhali nandavat kufry na střechu. Pavel byl nahoře a rovnal je do ohrádky. Ze začátku tam s ním byl i Petr, který potom slezl, protože tam už bylo málo místa a překáželi by si. Oba by klidně mohli být členy naší džínové party, splňují obě její kritéria.

Když byla všechna velká zavazadla nahoře, vylezl řidič na střechu a s Pavlem upevnili plachtu. Teď jsem Pavla trochu obdivoval s jakou jistotou stál vedle ohrádky, přímo na střeše a upevňoval plachtu. Oba slezli dolů. Nastalo loučení s rodiči. Nasedli jsme do autobusu, řidič uklidil žebřík a nastoupili i poslední vedoucí. Pavel si sedl na sedadlo vedle řidiče a jeho brácha na dvojsedadlo za ním. Milan s Martinou si sedli na dvojsedadlo u dveří, kde nechtějí, aby seděly děti. Další dva vedoucí se usadili za řidičem. Zbylí vedoucí a instruktoři se uvelebili většinou na sedadlech v uličce. Někteří jeli v osobním autě, které pojede za námi. Pojedou v něm tři vedoucí kluci a jedna vedoucí holka.

S Míšou jsme začali počítat, kolik s námi jede vedoucích a kolik instruktorů. Vedoucí jsou jasní, těch je i s těma v autě osm. S instruktorama jsme si tak jistí nebyli, protože jsou dost mladí a tak jsme u některých nevěděli, jestli jedou jako instruktoři nebo jako děti. U jednoho jsme pochyby neměli, ten sedí v uličce hned vedle Milana a Martiny. Vedle něj jsou ale dva kluci, o kterých jsme se dohadovali. Brácha řekl, že to budou asi instruktoři, ale Michal Gazda tvrdil, že ne. Při nastupování jsem si ale všiml, že ten co je blíž k okénku, má v kapse džín občanku a tak jsem podpořil bráchu. Michal se pak už nehádal, protože je jasné, že dítě by občanku ještě nemělo. Zároveň jsme usoudili, že ten druhý bude asi taky instruktor, když si sedl vedle něho. Ostatně za chvíli se to potvrdilo, protože vstal a sundaval něco seshora a bylo vidět, že má v kapse džín taky občanku. Ale moc staře nevypadá ani jeden z nich. Odhadoval bych tak, že letos vyšli, ale nahlas jsem to neříkal. Oba mi jsou celkem sympatičtí, oba splňují kritéria členství v naší džínové partě. Kdyby byli mladší, tak bysme je mohli do naší party vzít.

Michal Gazda řekl, že instruktoři jsou teda tři. Brácha ale namítl, že ten kluk, co si sedl vedle nás, by mohl být taky instruktor. Vedle nás totiž úplně vlevo sedí jeden starší kluk. My jsme totiž čtyři a vzadu je sedadel pět a tak tu zbylo jedno místo volné.

Michal prohlásil, že ten kluk bude těžko instruktor. "Tomu nebude ještě ani třináct", řekl. Kluk skutečně vypadal dost mladě, ale s těmi třinácti to Michal přehnal. Odhadoval bych, že teď tak půjde do osmičky nebo možná do devítky, ale radši jsem mlčel. Kluk se na ty Michalovy řeči tvářil dost divně. Nevypadal ani naštvaně, ale prostě divně. Brácha byl stále přesvědčený, že je to instruktor a tak se ho zeptal. Kluk mu to potvrdil, ale ani se na nás nepodíval. Teď mě napadlo, že se po těch našich řečech asi stydí, že vypadá tak mladě. Stále se úporně díval ven. Řekl jsem Michalovi, že je trapnej. Michal se trochu začervenal a zahuhlal nějakou omluvu. Kluk mu ale neodpověděl. Michal zase za chvíli šeptal bráchovi, že taky může ten kluk kecat, že totiž na instruktora vůbec nevypadá. Míša mu řekl, ať už drží hubu, že je fakt trapnej. Ten kluk totiž to Michalovo šeptání pochopitelně slyšel a začal se trochu červenat. Michal se hájil tím, že ten kluk sedí vzadu a všichni ostatní vedoucí a instruktoři jsou vpředu.

"No tak nás tu asi hlídá, ne", řekl mu Míša. "Když jsou všichni vedoucí vpředu, tak aspoň někdo musí být vzadu." Míša se tím snažil aspoň trochu zachraňovat situaci. Kluk nereagoval, spíš se červenal ještě víc. Už mu připadalo trapné se pořád dívat z okénka a tak vstal a vytáhl si z tašky knížku.

"Vidíš, nemá občanku", argumentoval šeptem Michal. Kluk měl skutečně obě zadní kapsy džín prázdné. Míša ale Michalovi řekl, že ji může mít třeba jinde a než v kapse. Já jsem řekl, že jestli vyšel třeba letos a už z osmičky, tak ji ještě nemůže mít a přesto instruktorem být může. Jenže Michal začal zase tvrdit, že byl loni na táboře, kde byli dokonce dva vyšlí deváťáci a byli tam ještě jako děti.

"Jo, ale když je schopnej a je málo vedoucích, tak jede jako instruktor", odsekl mu Míša. Opět trochu zachraňoval situaci a vypadalo to, že tentokrát se mu to dařilo líp. Klukovi to asi přece jen polichotilo, že o něm řekl, že je schopnej. Nedal na sobě ale nic znát a četl si.

Brácha, který seděl vedle něho, se snaživě díval, co čte, ale byl nenápadný jako slon v porcelánu. Míša ho kopl, ať toho nechá a navrhl, abysme si zahráli karty. Brácha je chtěl hned vytáhnout, ale vzpomněl si, že je má v kufru na střeše.

"Jé, já je mám taky v kufru", řekl zoufale Míša. Michal si je dokonce zapomněl doma. Situaci jsem zachránil já, protože jsem měl karty v pohotovosti v kapse. Hráli jsme Prší. Cesta nám rychle ubíhala a než jsme se nadáli, byli jsme v Plzni. Tady jsme na chvíli zastavili na jednom náměstí a Milan nám řekl, že tu bude čtvrt hodiny přestávka. Kdo chce, ať si zajde na záchod nebo na zmrzlinu, ale z náměstí nesmí nikdo. Strčil jsem tedy karty zpátky do kapsy a hrnuli jsme se ven.

Hned vedle autobusu jsou veřejné záchodky a tak jsme je navštívili. Brácha s Michalem si šli něco koupit do samoobsluhy. Bylo dost horko a tak jsme si s Míšou koupili každý zmrzlinu a šli jsme zase do autobusu. Řidič nám řekl, ať nejdřív sníme tu zmrzlinu, abysme mu tam s ní nenašpinili. Tak jsme stáli chvíli před autobusem a lízali jsme zmrzlinu. Potom jsme si šli sednout. Ten instruktor tam už zase seděl a četl si. Míša se ho zeptal, co zajímavého čte.

"Válku s mloky od Čapka", odpověděl a při tom se na Míšu podíval.

"To je prý pěkný", řekl Míša. "Půjčíš mi to pak, až to dočteš?", zeptal se.

"Když budeš chtít", řekl kluk a zase se na Míšu podíval.

"Jak se vlastně jmenuješ?", zeptal se Míša a sám mu řekl, že on je Míša. Já jsem se hned připojil a řekl jsem, že já jsem Pavel. Řekl nám, že on je Luboš. Potom jsem mu řekl, že Michala Gazdu nesmí brát vážně, že je praštěnej. Trochu se usmál a pokračoval ve čtení.

Do autobusu se už pomalu vracely další děti. Venku byl hrozný hic. Vrátila se už i Martina s Milanem. Vytáhl jsem rádio a pustil jsem ho. Moc dobře ale nehrálo. Řidič si toho všiml a zeptal se, jestli má pustit rádio, které má v autobusu. Souhlasili jsme a Milan s Martinou byli taky pro. Vypnul jsem svoji Rigu a dal jsem ji zase zpátky do tašky. Řidič pustil rádio, měl tam vyladěnu Hvězdu. Zrovna zpíval Neckář.

Před odjezdem řidič zatroubil na poslední opozdilce. Jeden vedoucí Jindra Pokorný, kterého znám z loňska, potom honil opozdilce do autobusu. Mezi posledníma přišli brácha s Michalem Gazdou a oba řidičovi kluci. Ti za to dostali od řidiče vynadáno. Co jim říkal jsem ale nerozuměl. Jindra nás přepočítal a jeli jsme dál.

Chvíli jsem se díval z okna. Michal s bráchou si četli a Míša se k nim za chvíli přidal. Já jsem si chvíli četl ABC, ale jak jsme přijeli k Šumavě, tak jsem se zase díval. Míša taky odložil knížku a sledoval okolní krajinu. Projeli jsme Železnou Rudou a odbočili jsme z hlavní silnice směrem na Špičák. Za chvíli jsme sjeli ze silnice na obyčejnou cestu. Řidič nechal předjet auto s vedoucíma a jel za nimi. Dál totiž neznal cestu. Chvíli jsme jeli po úplně úzké silnici a z ní jsme odbočili na normální hliněnou cestu. Jeli jsme do kopce, autobus hekal. Konečně jsme vyjeli zase na rovinku, sjeli jsme z cesty a zastavili jsme před bránou tábora.

Brána je celá z březového dřeva. Dál autobus nemohl, protože bránou neprojede. Ostatně do stanů už dojdeme po svých. Obloha se trochu zatáhla a slunce se schovalo za mraky a tak bylo trochu snesitelněji. Vystoupili jsme z autobusu a vytáhli jsme s sebou vše, co jsme měli uvnitř. Milan nám řekl, ať si to zatím zaneseme pod stožár, který je uprostřed tábora. Řidič vyndal žebřík a s Pavlem zase vylezli na střechu a sundali plachtu. Zase jsem obdivoval, jak si Pavel počínal na střeše suverénně. Však se taky každou chvíli díval na nás dolů. Když jsem viděl, jak se namyšleně tváří, přestal jsem se na něj schválně dívat, jenže ostatní se na něj koukali pořád, dokonce i Míša. Ten ale za chvíli taky přestal.

Milan nám řekl, ať uděláme řetěz, že budeme kufry dávat ke stožáru. Pavel podával kufry ze střechy, kde je od něj odebírali řidič a Milan a podávali je dál. Já s Míšou jsme šli až na konec a kufry jsme dávali ke stožáru. Pod některýma zavazadlama jsme se pěkně prohýbali. Dva těžké kufry zůstaly u bráchy, který je neunesl a tak je potom odnesl ke stožáru Milan. Každý vzal do jedné ruky a nesl je, jako by nic nevážily. Já s Míšou jsme je šli schválně potěžkat. Oběma rukama bych jeden kus unesl, ale od autobusu až ke stožáru bez odpočinutí ne. Ale tak na šestkrát klidně.

Když byly všechna zavazadla u stožáru, tak nás Milan požádal o trochu pozornosti. Řekl nám, že nás je dvaatřicet a že se teda máme rozdělit do čtyř oddílů po osmi a že si nás pak rozeberou jednotliví vedoucí a instruktoři. S Míšou jsme hned věděli, že budeme spolu v jednom oddílu. Brácha s Michalem Gazdou řekli, že jdou k nám. Stoupli jsme si tedy stranou. Na druhou stranu si začali stoupat větší kluci. Další skupinku začali oba řidičovi kluci a poslední holky od nás ze třídy. K nám přišli dva šesťáci, jestli je vezmeme k sobě. Souhlasili jsme. K velkým klukům se přidaly dvě větší holky, k řidičovým klukům dva páťáci a dva šesťáci. K holkám šly zbylé dvě holky, které jsou z šestky a ještě dva kluci z šestky. Uprostřed zůstalo jenom osm prcků od první do třetí třídy. Ti se zmohli akorát na to vytvořit dvojice, jak by chtěli spát ve stanech. Jsou to samí kluci, ale žádná z dvojic neměla odvahu se k někomu připojit. Nejraději by byli měli samostatný oddíl, ale to nešlo, protože je málo vedoucích. Milan nás vyzval, abysme si je rozebrali. Nikdo se k tomu neměl. Jindra teda vzal Martina Klokánka s ještě jedním klukem a vedl je k velkým klukům. Ti protestovali, že je nechtějí, že jsou malí. Další vedoucí Jirka, kterého znám taky z loňska, vzal další dvojici a vedl ji k nám. Jsou to dva kluci v tesilkách, ostříhaní na ježka. Určitě to budou podobní šprtíci jako Vojín. Zeptal jsem se, jestli bysme nemohli raději dostat Martina Klokánka a toho druhého kluka.

"Když budou chtít, tak proč ne", řekl Jirka. Jindra se jich zeptal a kluci chtěli. Usoudili, že to budou u nás mít lepší, když my je chceme, než u velkých kluků, kteří je nechtějí, kam by je ale Jindra vnutil, protože malé kluky rozdělit musí. Šli k nám. To už poznali velcí kluci, jak prohloupili a tak si řekli o dva mrňousy, kteří měli aspoň trochu delší vlasy a džíny. Ti k nim hned bez pobízení šli. Blanka si honem přitáhla jediného třeťáka a s ním šel ještě jeden druhák. Tak šprtíci zůstali na oddíl, kde jsou oba řidičovi kluci. Ti prostě zaváhali.

Milan teď vyzval vedoucí, ať si rozeberou jednotlivé oddíly. Řekl jsem Míšovi: "Kéž by si nás vybral Jindra, ten je hrozně moc bezva." Jindra to ale slyšel a podíval se směrem k nám. Trochu jsem se začervenal a tak asi poznal, že jsem to řekl já. Asi mu to polichotilo, protože řekl: "Milane, já si vezmu támhle ty raubíře" a ukázal na nás. Milan mu řekl, ať si vezme ještě jednoho instruktora.

Jindra si vybral jako instruktora Frantu a šli spolu k nám. Ostatní vedoucí si rozebrali zbylé oddíly. Milan teď rozdělil stany mezi vedoucí a jednotlivé oddíly. Ve stanu číslo jedna bude Milan, ve stanu číslo dvě hospodářka Martina. Zdravotnice Maruška zabere stan číslo pět spolu s vedoucí Janou. Stan číslo tři obsadí Jindra s Jirkou, čtyřku Franta se Zdeňkem, šestku Eda se Sváťou a do sedmičky se nastěhují dva zbylí instruktoři. Náš oddíl dostal stany dvanáct až patnáct.

Rozešli jsme se se svými vedoucími oddílů. Já s Míšou jsme si řekli, že bysme chtěli stan číslo patnáct. Protože jsme si řekli jako první, tak jsme ho dostali. Brácha s Michalem Gazdou si vybrali čtrnáctku. Martin Klokánek si rychle řekl o dvanáctku, že nechtějí třináctku. Na šesťáky zbyl teda stan číslo třináct, ale jim to nevadilo. Dvanáctka je totiž na jiné straně tábora než naše všechny statní stany. Na jedné straně tábora jsou totiž stany jedna až dvanáct a na druhé třináct až čtyřiadvacet.

Odnosili jsme si věci do stanů a sešli jsme se před čtrnáctkou, kde jsme se posadili. Utvořili jsme na zemi takový kruh. Ostatní oddíly dělaly totéž. Jindra začal mluvit: " No tak raubíři, nejdříve se navzájem představíme, pak si vymyslíme název oddílu. O tom můžete ostatně přemýšlet už teď."

Navrhl jsem: "Co kdybysme se jmenovali Raubíři." Klukům se to líbilo. Jindra s Frantou se tomu zasmáli a Jindra řekl, že ho hned bereme za slovo. "Takže bod dvě jsme splnili jako první. Teď teda to představování. Začnu já. Jsem Jindra Pokorný. Abyste toho o mě věděli trochu víc, když vás teď budu mít tři neděle na starosti, tak vám ještě o sobě řeknu, že pracuju jako programátor na počítači, rád čtu detektivky a knihy pro mládež a hraju na kytaru. No a se mnou bude spolupracovat Franta, který vám o sobě něco řekne sám."

Franta se ujal slova. Řekl nám, jak se jmenuje, že je mu patnáct let a že letos vyšel z deváté třídy a po prázdninách bude chodit na elektrotechnickou průmyslovku do Ječné. Řekl jsem mu, že tam učí můj táta. Franta o sobě ještě řekl, že hraje rád na kytaru a hraje taky šachy. Jsem rád, že ho máme za instruktora, protože je mi sympatický.

Po Frantovi dostal slovo jeden z šesťáků. Jmenuje se Marek Placr, po prázdninách půjde do sedmičky. Letos je na táboře už po šesté a už tři roky je pionýrem. Chodí do sportovně-turistického pionýrského oddílu. Rád kreslí, píše, hraje fotbal, jezdí na kole a rád sbírá houby.

"A plavat umíš?", zeptal se Jindra.

"Trochu", řekl Marek a usmál se. Druhý šesťák se začal smát.

"Čemu se směješ?", zeptal se ho Jindra.

"On totiž umí plavat trochu víc", řekl se smíchem ten druhý šesťák. "On je strašně skromnej a o všem říká, že to umí jen trochu."

"A to je tak k smíchu?", zeptal se Jindra, který už se taky pomalu začínal smát při pohledu na smějící se šesťáky.

"Ale on plave závodně", řekl druhý šesťák a zase vyprskl smíchy. Teď jsme se začali smát i my ostatní.

"Srandičky, srandičky, na to vás užije co", řekl se smíchem Jindra.

"Když já byl teď na mistrovství republiky starších žáků až předposlední", řekl Marek.

"Ale ve finále", doplnil druhý šesťák.

"No tak budeme pokračovat dál", řekl Jindra. "Ty Marku, když rád kreslíš, by sis mohl vzít na starost kroniku."

Marek souhlasil. Jindra teď vyzval druhého šesťáka, aby o sobě něco řekl. Jmenuje se Petr Balík a chodí s Markem do třídy. Oba chodí do stejného oddílu a slib dělali současně. Plavat umí prsa, znak a kraul, na táboře je popáté. Rád hraje na kytaru a zpívá. Dále se zajímá o motorismus, cyklistiku a hraje závodně hokej. Taky má rád fotbal.

Po Markovi jsem byl na řadě já: "No já jsem Pavel Moravec, letos jsem vyšel pátou třídu. Pionýrem nejsem a do žádného oddílu zatím ještě nechodím. Plavat umím prsa a kraul a rád se potápím pod vodu a skáču do vody. Na táboře jsem počtvrté. Letos jsem dostal za vysvědčení foťák a tak začínám fotit."

"To budeš moct dělat fotky do kroniky", přerušil mě kamarád Martina Klokánka.

"To asi ne", řekl Jindra. "Než by vyvolal film a udělal fotky, tak bude už dávno po táboře. Leda, že by měl polaroid, ale ten asi nemá."

"Co to to?", zeptal se brácha.

"To je foťák, z kterého se vyndá rovnou fotografie. Zatím ale není moc běžný."

"Já mám Praktiku na kinofilm", řekl jsem.

"To je ale bezva, když jsou hned hotové fotky", řekl Michal Gazda.

"No ale taky to má svoje nevýhody", zapojil se do diskuse Franta. "Sice máš hned snímek, ale nemůžeš ho rozmnožovat ani zvětšovat, protože od něj nemáš negativ. Leda by sis ho přefotil, ale tím už se ztrácí kvalita."

"No právě", řekl jsem. "Já bych ani ten..." Chvíli jsem se zarazil, protože jsem zapomněl, jak se ten foťák jmenuje. Franta to pochopil a napověděl mi. Pokračoval jsem: "...ten polaroid nechtěl. No a jinak ještě rád hraju pingpong, fotbal, rád jezdím na kole. To je snad všechno."

Po mě mluvil Míša. Řekl, že chodí do třídy se mnou, že taky ještě pionýr není a ani nechodí do žádného oddílu. Rád se potápí, skáče do vody, hraje pingpong, fotbal, tenis, nohejbal a rád lyžuje, bruslí a jezdí na kole. Dál se zajímá o elektrotechniku a modelářství. Řekl, že si doma postavil loď a letadlo na vysílačku. Trochu umí hrát na kytaru a na foukací harmoniku, rád kreslí, nejraději různé postavičky, jako třeba kovboje, čerty a vodníky. Míša taky rád chodí na houby a na pěší výlety, hlavně po horách. Taky rád čte, hlavně Wernea, Setona, Jirotku, Foglara, Čapka a Steklače. Na táboře je potřetí.

Jindra zkonstatoval, že Míša má velice rozmanité a všestranné zájmy. Na řadě teď byl brácha. Řekl, že je mým bráchou, že je o rok mladší a po prázdninách půjde do páté třídy. Plavat umí prsa a trochu kraul a na táboře je počtvrté. Řekl, že není pionýr a ani do žádného oddílu nechodí, ale příští rok se chce přihlásit do nějakého sportovního oddílu. Rád hraje pingpong, fotbal a rád jezdí na kole. Zajímá se o motorismus, hlavně o formuli jedna.

Po bráchovi pokračoval Michal Gazda. I on se chce příští rok přihlásit do nějakého pionýrského oddílu, pochopitelně s bráchou. Taky hraje na kytaru, ale nerad zpívá a prý to ani neumí. Mimo fotbalu a ježdění na kole ještě rád bruslí a lyžuje. Michal to ale všechno říkal naprosto napřeskáčku a tak se tomu Jindra usmíval. Michal řekl, že rád plave a hned že rád bruslí, po lyžování zase hned mluvil o sbírání hub. Jako kdyby na houby jezdil na lyžích. Na závěr Michal doplnil, že rád tančí na disco-hudbu.

V našem oddílu vznikl trochu problém, protože jsou tu dva Michalové. Protože se s klukama oslovujeme křestnímy jmény a nepokřikujeme na sebe příjmeními, tak se to ze začátku pletlo. Kluci ale brzo přijali moje rozlišování. Pro mě je Michal Procházka Míša a Michal Gazda Michal. Míša je sice starší než Michal, ale je menší.

Po Michalovi pokračoval kamarád Martina Klokánka, Radek Matějka. Byl velice stručný. Letos vyšel z druhé třídy, plavat umí prsa a trochu kraul. Je jiskrou a od začátku roku chodí do oddílu jisker a rád hraje fotbal. Stejně stručný byl i Martin, který s Radkem chodí do třídy i do oddílu. Martin umí navíc ještě plavecký styl znak, který se naučil nedávno. Má také trochu víc zájmů než Radek. Mimo fotbalu ještě rád hraje tenis, nohejbal, lyžuje a rád čte. Oba jsou na táboře podruhé.

"No fajn", řekl Jindra, když jsme se všichni představili. "Takže tu jste samí zkušení táborníci. O to to bude lepší. A teď byste si měli zvolit předsedu oddílu."

Volba trvala dost dlouho, protože jsme nevěděli koho zvolit. Nakonec padl návrh na Míšu. Franta to podpořil, že Míša je z nás nejvšestrannější. Tak jsme ho zvolili předsedou oddílu. Míšu jsme teda jednohlasně zvolili. Jindra nás teď seznámil s dalšími vedoucími. Na nástupu jsme se také dozvěděli jména zbývajících družin.

Zdravotnice se jmenuje Maruška Kadeřábková. Oddíl Piráti vede Jirka spolu s Zdeňkem. To je ten oddíl, v které jsou řidičovi kluci. Předsedou Pirátů je Pavel Bartáček. Jana vede oddíl Táborníci spolu s instruktorem Jardou. Jarda je z instruktorů nejstarší. Předsedkyní Táborníků je Kristýna Padevětová. Čtvrtý oddíl se jmenuje Lvi a vede je Sváťa Balcar. Jejich předsedou je Roman Vychodil.

Nakonec nám Franta vysvětlil, co kde na táboře najdeme. Já to tu znám od loňska a moc se toho za ten rok nezměnilo. Proti bráně je kuchyň s krytou jídelnou. Za kuchyní je odpadová jáma. Mezi stany číslo jedenáct a dvanáct vede cesta k záchodům, které jsou v lese, vlevo pro děvčata a vpravo pro kluky. Jsou dřevěné. Nalevo od kuchyně je zásobní stan, označený S1 a tam jsou potraviny. Napravo od kuchyně je zásobní stan S2, v kterém je různé nářadí a sportovní potřeby. Ty ale smíme my děti, brát jen se svolením vedoucího dne nebo vedoucího oddílu.

Pod svahem, který je na druhé straně tábora, než je les, teče potok. Jsou tu zařízeny improvizované umývárny. Nahoře po proudu, tedy blíž ke kuchyni, je umývárna pro chlapce a níž pro děvčata. Každá umývárna má malou hráz, z které je část vody odváděna do bojleru, pod kterým je možno zatopit a vodu ohřát. Teplou vodu je pak možno připouštět podle potřeby do roury, kterou je vedena studená voda. Průtok studené vody se dá taky regulovat, takže lze vyregulovat vodu libovolné teploty, pokud se ovšem pod bojlerem topí, což bývá dvakrát až třikrát týdně. V chlapecké umývárně jsou bojlery dva, v holčičí jen jeden. To je proto, že kluků jezdí na tábory více.

Umývárny jsou trochu chráněny prkny, aby do nich nebylo vidět. Kdyby ale někdo přišel až k prknům, tak jsou tam takové skuliny, že je přes ně vidět krásně. Prkna totiž nejsou vůbec ohoblována a ani nijak upravena. Mezi oběma umývárnama je přirozená hrázka z kamení, kam se chodí mýt nádobí. Nad klučičí umývárnou je ještě tůňka, kde se chladí potraviny, jako mléko, máslo a podobně. Oproti loňsku tu nově přibyl akorát druhý bojler v naší umývárně. Loni tu byl jen jeden. Jinak je letos taky trochu jinde odpadová jáma. To je ale jasné, protože loni se zaplnila, tak se musela pro letošní rok vykopat vedle.

Známe už celý tábor a tak jsme se šli ubytovat do stanů. Byl jsem ve stanu dřív než Míša a tak jsem si vybral postel vpravo. Je to dřevěná konstrukce a na ní jsou prkénka. Přes ně jsem si přehodil deku a na ní jsem položil nafukovací matraci, kterou jsem si hned nafoukl. Do nohou jsem si uložil spací pytel. Kufr jsem si rozložil na postel a začal jsem ho trochu vybalovat.

Na podsadě proti dveřím je stoleček s malou poličkou nad ním a na vyvýšené tyčce je nad stolečkem ještě jedna užší polička. Vzali jsme si z každé poličky každý jednu přihrádku. Já mám dole vrchní a nahoře spodní. Vybalil jsem si věci, které budu často potřebovat a ty jsem si dal do poličky. Zbylé věci jsem si nechal v kufru a zasunul jsem si ho pod postel. Míša to udělal taky tak.

Míša má s sebou i zrcátko, které zavěsil ve stanu na hřebík, který zatloukl do konstrukce stanu. Bude dobré, až se budeme ráno česat. Dohodli jsme se, že si budeme ve stanu udržovat pořádek, abysme byli nejlepší v bodování pořádku. To se totiž nejenom vyhodnocuje samostatně, ale taky se to ještě započítává do celotáborového bodování, v kterém se chceme letos dobře umístit. Loni jsem skončil desátý a Míša jedenáctý. To jsme si ale s pořádkem moc starosti nedělali. Body jsme vždycky nahnali v různých soutěžích a protože jsme moc nezlobili, tak jsme neztráceli body za nekázeň. Letos máme v jednotlivých soutěžích ještě větší šanci, protože jsme nejstarší z mladší kategorie. Jsme totiž ještě stále jako páťáci a to je ještě kategorie mladší. Toho musíme využít, protože příští rok na tom budeme zase moc špatně, protože jako šesťáci budeme nejmladší ročník z kategorie starších, protože šesťáci jsou už v starší kategorii.

Z nás bývalých páťáků nás tu je pět kluků a dvě holky. Vojín pro nás ale není žádná konkurence a holky s námi soutěží společně akorát v bojovkách. To je ale zase udoláme rychlostí. Míša navíc má dobré turistické znalosti a ty se v bojovce vždycky uplatní. Navíc umíme rychleji běhat než holky a taky líp střílíme ze vzduchovky. Holky nám ale zase budou konkurovat v pořádku. Loni obsadily v bodování první tři místa holky a kluci byli až čtvrtí. Byli to osmáci z nichž Pepík Blachut dělá letos instruktora na druhém turnusu. Loni chodil do turistického oddílu spolu s Frantou a Zdeňkem. Všichni tři chodili do oddílu k Jindrovi. Jednoho z nich si Jindra vezme jako instruktora. Ostatní budou taky dělat instruktory, ale budou muset jít do jiných oddílů, kde instruktory taky potřebují. Jinak by si je totiž Jindra vzal klidně všechny tři. Jeden z těch zbylých půjde k Jirkovi.

Dnes má službu Sváťův oddíl. Na vaření oběda ale neměli moc času a tak byl jenom chleba s máslem a salámem. Hodinu byl polední klid a potom jsme šli na dříví, aby bylo v kuchyni čím topit. Šli jsme všichni mimo dvou malých kluků ze Sváťova oddílu, kteří měli stráž u brány. Tam je postavený takový malý přístřešek s lavičkou a stolečkem. Služba tam má sešit, do kterého zapisuje všechny příchody a odchody přes bránu. Pokud je ten, kdo má službu u brány pionýr, je tam v kroji.

Vedoucí s velkýma klukama zpracovávali přinesené dříví. My mladší jsme byli využiti jinak. Já s Míšou jsme pomáhali Martině dělat nástěnky, brácha s Michalem zase pomáhali Milanovi s přípravou archů pro bodování. To bude vyvěšeno na jedné z nástěnek, aby každý věděl, kolik má bodů. Další dva kluci zase sepisovali, kdo spí v kterém stanu. Ti nejmenší se všema holkama šli pomáhat do kuchyně, kde teď vládla Jana s Maruškou. Každý prostě dostal nějakou práci. Muselo se dodělat vše, co se nestihlo při budování tábora.

Tábor je oplocen od brány k potoku a ze dvou stran je ohraničen lesem. Z další strany je ohraničen potokem. Mezi stany a potokem je travnatá plocha, na které jsou zatlučené kůly. Na ně vedoucí postavili dva pingpongové stoly. Dál je tu pískové hřiště na volejbal, nohejbal a jiné hry, ke kterým je potřeba síť. Mimo tábor je vybudované fotbalové hřiště. Pochopitelně má menší rozměry, než opravdové hřiště a branky jsou jenom z kůlů, ale břevno mají. Oproti loňsku je tu navíc ochranná zeď ze dřeva, která má zabránit tomu, aby míč padal do potoka. Když ale dal někdo pořádnou ránu a rovnou mezi kůly, tak míč stejně prolétl. To se ale za celé tři týdny stalo jen dvakrát a to se ještě dostal míč do potoka jen v jednom případě. Tam pro něj tenkrát běžel Franta a dokázal ho vytáhnout, aniž by se při tom namočil.

Večeře byla v pět. Byla dost vydatná, takže nám vynahradila ten chudý oběd. Služba šla po večeři umýt nádobí a ostatní oddíly měly svůj program. S Jindrou a Frantou jsme hráli různé hry. V půl sedmé byla vyhlášena příprava na nástup. Pionýři, instruktoři a vedoucí se šli obléct do kroje a za chvíli jsme nastoupili pod stožárem. Velela Martina. Každý oddíl nastoupil do dvojřadu a za námi stáli v třetím řadu vedoucí a instruktoři, vždy za svýma družinami. Eda, to je ten, co řídil auto a Maruška, stáli úplně vlevo u stožáru. Milan stál vedle Martiny a vedle něho stál Sváťa, který je dneska vedoucím dne.

Předsedové oddílů předali Martině hlášení. Z hlášení jsem se dozvěděl jména jednotlivých družin. Míša, protože není pionýr, při hlášení nezdravil a jenom stál v pozoru. Ostatní předsedové oddílů při hlášení zdravili. Po předání hlášení se vrátili ke svým družinám a Martina předala hlášení Milanovi. Milan nám po hlášení zavelel pozor a začala se vztyčovat státní vlajka. Maruška k tomu pustila z kazetového magnetofonu naši státní hymnu. Eda vztyčoval vlajku. Všichni pionýři a vedoucí zdravili a my ostatní jsme stáli v pozoru. Po hymně nám Milan řekl pionýrské heslo a my mu odpověděli. Sváťa přečetl denní rozkaz na zítra. Vedoucím dne bude Jirka a službu bude mít naše družina. Po denním rozkazu jsme se ještě dozvěděli, kdo bude mít v noci hlídku. Budeme ji mít od čtyř hodin. Před námi ji má brácha s Michalem Gazdou a po nás Pavel a Petr Bartáčkovi.

Milan nám ještě řekl, že zítra si táborová rada, v které jsou všichni předsedové oddílů, zvolí ze svého středu předsedu táborové rady. Ten další dny při nástupu přejímal hlášení od předsedů oddílů a podával ho Milanovi. Dneska ho tedy zastoupila Martina. Další dny se už taky nevztyčovala vlajka. Zůstala nahoře.

Po nástupu byly koupelny plné a tak jsme šli na chvíli do stanů. Připravili jsme si zatím svíčky na večer. S Míšou jsme si ale vzpomněli, že jsme si ani jeden z nás nevzali sirky. Šel jsem je teda shánět. Nejdřív jsem zašel vedle za Pavlem a Petrem Bartáčkovými. Nakoukl jsem k nim do stanu a zeptal jsem se jich: "Kluci, nemáte náhodou navíc jedny sirky?" Pavel, který se zrovna praštil o konstrukci stanu se na mě osopil: "Odprejskni a nevotravuj." Šel jsem teda pryč a byl jsem na ně naštvanej. Tohle jim jen tak nedaruju. Pavel si myslí, že když je o dva roky starší než já, že se na mě bude rozkřikovat. Tak to teda ne. Petr za mnou volal: "My máme jen jedny a ty potřebujeme sami, fakt." Teď se chtěl usmiřovat, ale pozdě.

Šel jsem vedle k našim šesťákům.

"Kluci, nemáte náhodou dvoje sirky?", zeptal jsem se.

"Dvoje ne, ale troje", odpověděl mi vesele Marek a hodil mi jednu krabičku. Řekl: "Chytej." Jen tak tak jsem je chytil, protože mě řekl, abych chytal, až když už jsem skoro držel krabičku v ruce.

"Dík", řekl jsem a vrátil jsem se do stanu. Je to velká krabička a tak nám vydrží až do konce tábora. Teď jsme dobře vybavení na noc a šli jsme se umýt.

Večer jsme si ve stanu ještě chvíli četli. Před devátou jsme se převlékli do tepláků, zašněrovali stan, zalezli do spacáků a šli jsme spát. Jindra s Frantou nám ještě před spaním přišli popřát dobrou noc. Pavel s Petrem svítili ještě po večerce a dělali rámus. Zdeněk je šel napomenout. Zhasli a chvíli byli zticha, ale ani ne za pět minut začali zase rámusit. Svítili si baterkou a hráli karty. Bylo to slyšet až k Milanovu stanu, protože na ně přišel pan Bartáček, který tu dnešní noc spí ve čtyřiadvacítce. Odjíždí totiž až ráno, protože veze nějaké děti z Železné Rudy do Krkonoš a pak zase někam někoho z Krkonoš a tak dále, až se koncem týdne vrátí zpět do Prahy.

Pan Bartáček přišel ke stanu, odepnul řemen a vyzval kluky, aby vylezli. Hned jsem se přetočil hlavou k vchodu stanu a díval jsem se. Míša se šel taky podívat a nebyli jsme jediní, kdo jsme byli svědky toho, jak pan Bartáček oba kluky nekompromisně potrestal. Oběma jsem to přál, protože jsou to frajírci. Pavlovi při tom vypadlo něco z kapsy tepláků. Oba mají na sobě takové červené tepláky, skoro stejné. Liší se jenom tím, že Pavel má kapsu vzadu našívanou zvenku a Petr ji má taky vzadu, ale našívanou zevnitř. To, že ji tam vůbec má, jsem poznal podle kapesníku, který mu tam dělal takovou malou bulku. Podobné tepláky jsem ještě neviděl.

Pavel a Petr zalezli do stanů a už byli zticha. Míša, který si všiml, že nejsme jediní, kdo se dívali, řekl, že on by takovouhle ostudu nepřežil, dostat před celým táborem. Míša řekl, že on být na jejich místě, tak zítra pro samou ostudu vůbec nevyleze ze stanu. Jenže tím by docílili akorát to, že by si dnešní trest zopakovali. Tak nakonec Míša uznal, že by ze stanu druhý den vylezl, ale hrozně by se styděl. Máme výhodu, že tu nemáme rodiče a tak nás nic podobného potkat nemůže.

Ve čtyři hodiny nás přišel brácha vzbudit na hlídku. Rychle jsme si přes teplákly natáhli džíny a vyrazili jsme na obchůzku tábora. Oba jsme si pochopitelně vzali baterky. Všichni v táboře spali. Chvíli jsme chodili po táboře a pak jsme si na chvíli sedli k bráně, kde vždycky sedává denní hlídka. Nic se nedělo. Zhasli jsme na chvíli baterky a pozorovali jsme hvězdy. Našel jsem jenom Velký vůz. Míša ještě našel jiná souhvězdí, která hned pojmenoval. Ukázal mi Malý vůz.

Zase jsme rozsvítili a obešli jsme tábor. Šli jsme se taky podívat za bránu, jestli někdo neukradl Edovo auto. Bylo tam a tak jsme se zase vrátili. Bylo celkem chladno, Míša odhadoval, že může být necelých deset stupňů. Hlídka nám rychle uběhla. Nic zvláštního se nestalo a tak jsme si na chvíli odskočili do lesa a potom jsme šli vzbudit Bartáčkovy. Trvalo jim dost dlouho, než se vzbudili. Potom hned vylezli ze stanu a šli hlídkovat. Zalezli jsme do stanu, stáhli jsme ze sebe džíny, zalezli jsme do spacáků a za chvíli jsme spali.