Na úvodní stránku



8/V

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 687


Kapitola osmá, V. část


V noci nás vzbudil Jindra. Ne, neměli jsme ještě noční službu. Tu máme až ráno od šesti, byla noční bojová hra. Rychle jsme se převlékli do džín, obuli, popadli baterky a vylezli ze stanu. Baterky jsme ale museli vrátit do stanu. Jindra s náma šel k bráně a tam nám řekl, že máme jít k silnici a tam jít dál podle světýlek. Míša se zeptal, jestli je to na čas. Jindra řekl, že ne. Tak jsme teda moc nespěchali. Ostatně je tma a tak jsme na hrbolaté cestě každou chvíli málem o něco zakopli. Konečně jsme byli na silnici. Tady se nám šlo podstatně lépe, ale za chvíli jsme už zase odbočovali doleva na polní cestu a za chvíli jsme se dostali do lesa. Trochu jsem se začínal bát. Les ale začal za chvíli řídnout a byli jsme na pasece. Pak jsme ještě prošli krátkým lesíkem. Kousek od nás zapraskaly větve. Lekl jsem se, ale Míša mě uklidňoval, že to je buď nějaké zvíře a nebo někdo z vedoucích. Ti nás prý určitě dobře hlídají. Míša je přesvědčen, že nás pořád některý z nich vidí. Namítl jsem, že je tma, ale Míša řekl, že nás je slyšet a že nás vedoucí teda ani nepotřebují vidět, aby věděli, kde jsme.

Octli jsme se na louce a došli jsme ke hřbitovu. Světýlka vedla dovnitř. Moc se mi tam nechtělo, ale Míša šel a tak jsem musel taky. Ostatně pořád jsem se míň bál s Míšou na hřbitově, než na něj čekat sám před hřbitovem. Šli jsme kolem několika hrobů. V křoví se něco pohnulo. Já měl málem mokro v trenýrkách, ale ovládl jsem se. Míša viděl, že se bojím a tak mě vzal za ruku a řekl: "Neboj se. To jsou určitě vedoucí. Pojď."

Chytl jsem se Míšovy ruky. Hned jsem se cítil trochu bezpečněji i když jsem se styděl za to, že se ho držím za ruku. Co, když nás uvidí kluci, budou se mi určitě smát. Ale strach byl silnější. Šel jsem těsně u Míši, tak aby nebylo tolik vidět, že se ho držím za ruku. Došli jsme k márnici. Prošli jsme jí do kapličky, kde byla hrobky. U jedné z nich byla větší lampička s lístečkem. Míša přečetl, že máme vlézt do otevřené hrobky a podepsat se na papír, který je uvnitř. Míša se mě zeptal, jestli má lézt první on nebo jestli chci lézt první já. Řekl jsem, že bych radši, abysme lezli oba. Míša nebyl proti, hrobka je dost široká. Museli jsme se sice zmáčknout, ale prolezli jsme oba. Uvnitř osvětlovala další lampička papír. Na něm už bylo několik podpisů. Vedle ležela tužka. Míša ji vzal a podepsal se. Vtom se za námi zavřely dveře hrobky. Míša zůstal klidný. Řekl, že někdo z nás měl zůstat venku a hlídat, že nás tu zavřeli vedoucí.

"Ale za chvíli zase otevřou, protože mají přijít další", utěšoval mě Míša. Čekali jsme teda. Připadalo mi to jako celá věčnost, ale podle Míši to prý byly asi dvě minuty. Hrobka se skutečně otevřela a Milan nás zavolal, ať vylezeme.

Míša se mě zeptal, jestli jsem se už podepsal. Ještě, že mi to připomněl. V té hrůze jsem na to zapomněl. Podepsal jsem se a lezl jsem ven. Míša mi sebral tužku, kterou bych byl jinak odnesl a něco tam ještě připsal. Pak vylezl taky. Milan nás odvedl zadním vchodem do kostela. Tam jsme seděli s ostatníma a čekali jsme, až Milan přivede postupně další dvojice. Uvažoval jsem o tom, jak Míša říkal, že jsme tam měli lézt po jednom. Já tam být sám a zavřít se to, tak bych se určitě zbláznil. S Míšou jsem se ani tolik nebál. Venku bych se taky hrozně bál, čekat sám. Co kdyby mě někdo ze zadu předpadl a pak by Míšu stejně zavřel.

Zeptal jsem se Míši, co tam připsal. Řekl mi, že tam napsal, že to bylo slabý a že se vůbec nebál.

Po nás přivedl Milan Radka s Martinem. Ti se tvářili úplně klidně. Jak jsem se dozvěděl druhý den, Radek tam připsal něco podobného jako tam napsal Míša. To se ale po Míšovi opičil.

Bojovka byla vyhodnocena hned po snídani. Budíček byl až o hodinu později a tak byl celý dopolední program o hodinu posunutý. Tím se trochu zkrátilo sportovní dopoledne. Eda, který celou noční bojovku vymýšlel, se tvářil na Míšovu a Radkovu poznámku rozhořčeně. Ale nemyslel to zas tak vážně, protože řekl, že ještě tenhle týden udělá ještě jednu noční bojovku a ta prý bude stát za to. To mě moc nepotěšilo, protože já se bál už při téhle.

Odpoledne s náma Jindra s Frantou probrali orientaci v přírodě. Jindra nám vysvětlil, jak se dá určovat sever podle Měsíce a hodinek. Pak nás naučil odhadovat vzdálenosti a výšky stromů.

Hned tuto noc byla další noční bojovka. Eda tedy dodržel slovo. Tentokrát nás v táboře budil Jirka. Zeptal jsem se ho, jestli je to zase bez baterek, řekl, že ano. Tak jsme zase klopýtali potmě k silnici. Cesta teď vedla trochu jinudy. Šli jsme i přes potok, nejdříve přes normální most a pak zase zpátky přes můstek, který byl jenom ze tří klád. Potok tu byl ale úzký a lávka byla osvětlena na obou koncích dost velkýma petrolejovýma lampama. Došli jsme zase na hřbitov, ale jiným vchodem. Bylo zrovna k půlnoci. Kostel začal odbíjet a já se začal hrozně bát. Z obou stran jsme zaslechli nějaké zvuky a připadalo mi, že jsem na hřbitovní zdi viděl nějakou paní. Míša mě vzal zase za ruku. O něco jsem zakopl. Sáhl jsem na to. Bylo to měkké jako mrtvola. Zaječel jsem, ale Míša mi dal ruku na pusu. Pak zjistil, že je to pytel, který byl narafičen tak, aby budil dojem, že je to ležící mrtvola.

Šli jsme dál. Kus za náma se ozvalo vytí vlka nebo psa. Tak jsem se leknul, že jsem se nemohl chvíli ani pohnout. Míša mi řekl, že pes takhle nevyje a vlk tu nemá co dělat. Tvrdil, že to dělá Eda abysme se báli. Míša mě táhnul za ruku dál. Zase jsme byli u márnice. Nechtěl jsem dovnitř, ale styděl jsem se před Míšou. Řekl mi, že to tak už přece znám, tak ať se nebojím. V Míšově hlasu nebyl ani trochu náznak výsměchu za to, že se bojím a ani náznak vzteku, že ho zdržuju a že mě musí pořád uklidňovat. Jeho hlas měl naprosto kamarádský tón, který mě trochu uklidnil a tak jsem s ním šel dovnitř. V otevřené rakvi jsem uviděl mrtvolu. Rakev byla otevřená a na víku byla svíčka. U ruky mrtvoly byl lísteček. Měl jsem příšerný strach jako tenkrát v podzemí s Martinem, když se na nás dobývala ta parta zlodějů. Bohužel i důsledky mého strachu se opět dostavily, stejně jako tenkrát v podzemí. Nemohl jsem se strachy ani hnout a ani vydat žádnou hlásku. Míša klidně k rakvi šel. Nejprve sáhl prstem na mrtvolu a pak vzal klidně do ruky lísteček.

"To je jen figurína", řekl mi a u lampičky přečetl lísteček. Vrátil ho zpátky a řekl mi, že máme jít do kapličky. Ještě stále jsem se nemohl pohnout. Míša mě vzal za ruku a tak jsem šel. Do hrobky bych už ale znova nelezl.

V kapličce teď byla úplná tma. Pouze v otevřené hrobce bylo malinké světýlko. Míša mě táhnul k němu a prosebně mi domlouval, abych šel. V tom se nad hrobkou mihlo světýlko a něco bílého. Pak na nás s Míšou hodil někdo ze zadu plachtu. Chtěl jsem vykřiknout, ale z úst mi nevyšel žádný zvuk. Mimo to jsem měl stejné problémy jako tenkrát v podzemí. Míša se klidně ozval: "Neboj se, to je Eda."

Míša měl pravdu. Eda z nás stáhl plachtu. Vedle Edy stál Milan a odvedli nás zase do kostela.

Eda se ráno ptal Míši, jestli se apoň trochu bál. Míša zavrtěl hlavou a řekl, že ne. Eda byl zklamaný a řekl, že teda udělá ještě strašidelnější bojovku. Já měl na Míšu vztek, protože já už o další bojovku nestojím. Beztak jsem po téhle musel ráno prát trenýrky a trochu to navíc odnesly i džíny.

Několik z nás se na tuhle nabídku dívalo dost divně, protože i ostatní se tentokrát báli. Já jsem řekl, že to už stačilo, že to bylo strašidelné dost. Milan teda řekl, že tahle Edova bojovka bude jen pro dobrovolníky. Dost si nás oddechlo. Eda se zeptal, kdo o tu bojovku má zájem. Přihlásil se samozřejmě Míša, ale taky Radek, Roman, Olda, Honza, Boris, Oskar a Gusta. Radek lákal Martina, ale ten nechtěl. Nepřihlásili se ani Marek a Petr.

Radek se zeptal Míši, jestli může jít na tuhle bojovku s ním. Míša pochopitelně souhlasil, protože mu bylo jasné, že já nepůjdu. Pomyslel jsem si, že Míša je takový blázen, že by byl klidně schopný jít sám.

Bojovka pro dobrovolníky byla už příští noc. Vzbudil jsem se, když Franta budil Míšu a byl jsem hrozně rád, že nikam nemusím. Hned jak Míša zmizel, jsem zase usnul. Ani jsem si nevšiml, kdy se Míša vrátil. Ráno mi vyprávěl, jaké to bylo. Zase se vůbec nebál a Radek prý taky ne. Ani mu nepřipadalo, že to bylo strašidelnější, ale podle toho, co s Radkem vyprávěli, bych se z toho byl asi zbláznil, kdybych tam byl. Radek připustil, že se v jednu chvíli trošičku bál, ale že by šel hned zítra na novu bojovku. Ostatní říkali, že to bylo dobré. Eda byl teda spokojen i přes neúspěch u Míši. Aspoň uspokojil ostatní. Jana to komentovala tím, že Míšovi by tam museli dát opravdovou mrtvolu a to ještě není jisté, jestli by se bál.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je středa
13.11.2019