Na úvodní stránku



9/I

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1070


Kapitola devátá, I. část


Po návratu z tábora jsem se šel hned po večeři podívat za Míšou. Jak jsme předpokládal, spravoval letadlo. Za ten předčasný návrat z tábora nesměl až do dneška ven a čtrnáct dní se nesmí dívat na televizi, takže ještě týden. Táta mu chtěl ještě zabavit i to letadlo a taky mu ho na dva dny sebral. Míšova máma se ale přimluvila  a tak mu ho zase vrátil, aby si ho aspoň spravoval, když nesmí ven. Pan Procházka uznal, že by se jinak doma Míša hrozně nudil.

Míša říkal, že by ho hrozně zajímalo, kdo to na něj hodil. Řekl, že to určitě nebyl nikdo z Raubířů, protože já jsem jeho dobrý kamarád, brácha a Michal by mu to taky neudělali a Marek s Petrem by to ani nevzali, natož aby to svedli na něj. A Martin  s Radkem by toho taky schopní nebyli. Míša chvíli uvažoval o Pavlovi a Péťovi, ale pak tento tip taky zavrhl, protože jsme s nima byli v té době zadobře. Olda byl v té době s Míšou také zadobře a tak Míšu napadl už jedině Vojín. Já jsem mu hned řekl, že to je možné a vyprávěl jsem mu, co udělal před odjezdem Radkovi se Zuzkou. Míša je ale přesvědčenej, že tohle bylo na Vojína moc dobře promyšlené a že by si Vojín netroufl vlézt k nám do stanu. Navíc ta silueta, kterou viděla služba, přece jen ukazuje na Pavla nebo Péťu. Míša nakonec řekl, že nehodlá nikoho podezírat, protože nechce nikomu ukřivdit. Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsem šel domů. Cestou jsem si vzpomněl na bráchu Honzy Beneše. Teď je mimo Prahu, takže mi ty peníze nemůže vrátit a v září to už bude pěkná sumička.

V úterý dopoledne jsme si s bráchou balili věci, které si vezmeme do Jeníkovic a na Moravu. Táta se vrátil domů kolem poledne. Měl ještě nějaké zařizování v nakladatelství Nadas, kde mu má vyjít nějaká středoškolská učebnice. Hned po obědě jsme jeli do Jeníkovic. Jela s náma i Pavla. Sedla si dozadu mezi mě a bráchu.

Cestou jsme se s bráchou zase dívali zadním okénkem. Měl jsme chuť se aspoň zašklebit na řidiče aut, které jsme předjížděli. Jenže táta to nemá rád a kdyby mě viděl, tak by to pro mě nedopadlo dobře a tak jsme se radši ovládl.

Když jsme dojeli k dědečkovi, stály na zahradě už dvě auta, starší Octávie a renault 17 TL. Octávie patří dědečkovi a babičce, ale těm od mámy. Děda z Jeníkovic auto nemá. Ten Renault je strýce Karla, který je máminým bratrancem. Je o rok mladší než máma. Mají ještě jedno auto, které tu ale s sebou nemají, je to Škoda 110 R coupé. S tou jezdí většinou teta Věra.

Vešli jsme do domu. Hned jsme se pozdravili s Davidem a Jiřinou. David je můj bratranec. Je o rok mladší než já a Jiřina je sestřenice. Ta je stejně stará jako já. Přestože je to holka, je docela dobrá a dost se kamarádí s klukama. Umí hrát i celkem slušně fotbal a taky pingpong. Šli jsme společně hned na zahradu.

Máma s tátou se zdrželi jenom asi dvě hodiny a pak jeli zpátky do Prahy. Společně se s náma ještě navečeřeli. Potom jsme  se šli ubytovat. Strýc Karel a teta Věra budou spát v pokoji, ve kterém spali o Vánocích táta s mámou. Pavla bude spát zase s babičkou a dědou. Teď šlo o to, kde budeme spát my děti. Do podkrovního pokojíku se čtyři nevejdeme. Brácha měl nápad, že bysme si mohli na zahradě postavit stany, protože venku je teplo. Děda s babičkou tu dva stany mají a tak nám to dovolili. Hned jsme je vytáhli ven.

Děda má na zahradě dost velké travnaté prostranství a tak jsme si tam stany vedle sebe postavili. Přišli se podívat i Jára s Mílou a myslím, že nám trochu záviděli, že budeme moct spát pod stanama. Když stany stály, odnesli jsme si zavazadla do podrovního pokojíčku. Tam si budeme nechávat všechny cennější věci.

Hned ve středu jsme šli za klukama. Hned, když jsem potkal Mirka, tak jsem mu splatil dluh, který u mě má za to žalování a dal jsem mu přes hubu. Pár ran jsem od něj sice taky schytal, protože je o hodně větší než já a taky je o dost starší. Mirek je zbabělec a tak se mi nějaký čas radši vyhýbal a má přede mnou respekt. Jsem rád, protože si nejsem jistý, jestli bych ho příště zase přepral. Při téhle rvačce jsem měl namále, protože jsem se na chvíli dostal pod něho, ale naštěstí jsem se mu nakonec vysmekl, protože se neumí skoro vůbec prát.

Hned jsme zase vytvořili džínovou partu. Vzali jsme do ní i Járu a Mílu, přestože džíny na ulici nenosí. Mají ale celkem slušně dlouhé vlasy a džíny doma mají. Ostatně i Jakub chodí na ulici v teplácích. Prostě jeníkovičtí kluci jsou zvyklí na tepláky. Do naší party patří i Pavel Čepička, který je o rok starší než já. Je to můj dobrý kamarád. Je stejně velký jako já a je mi dost podobný. Lidé si nás začali plést a my z toho máme legraci. Nosíme teď i stejně dlouhé vlasy a stejně se češeme. Chodíme také stejně oblíkaní, oba nosíme stejná trička a podobné džíny. Loni jsme si i stejně našili záplaty. Letos jsem měl jednu záplatu na koleni navíc, tak si ji tam Pavel našil taky, přestože tam nemá díru. Zjistili jsme, že i letos jsme oba stejně velcí.

Pavel bydlí v Benešově u Prahy a přes rok si spolu dopisujeme. Psal jsem mu i z tábora. On byl ve stejnou dobu na táboře v jižních Čechách, nedaleko Tábora. Brácha tvrdí,  že si jsme letos ještě podobnější, přestože on si nás nikdy nesplete. To je ale tím, že mě dobře zná, když jsem jeho brácha. Pavlova sestra Petra, které je sedmnáct, si nás taky nikdy nespletla, ale jednou se přece jenom nachytala, ale hned to poznala.

Pavel má výborné herecké schopnosti a dovede mě perfektně imitovat, takže jsme se občas oba tvářili jako já. Já jsem se zase snažil naučit imitovat Pavla, ale moc mi to nejde. Mirek na to ale skočil a spletl si nás a dobu myslel, že já jsem Pavel a Pavel, že je já. Pro zmatení je také dobré, že jsme oba Pavlové.

Druhým starým známým je sedmák Vojta Pečenka, který je dobrým kamarádem Jakuba. Vojta je zase trochu podobný Jakubovi. Jeden čas taky zkoušeli chodit stejně oblečení, ale pak je to přestalo bavit, protože je všichni poznali po hlasu. Vojta je totiž původem z Brna a jeho typické moravské nářečí ho vždycky prozradilo. Přesto si je ale občas někdo splete, oba totiž nosí úplně stejné tepláky a navíc mají oba trochu natrženou kapsu, pochopitelně úplně stejně.

Vojta má dvacetiletého bráchu, který mu ale není vůbec podobný. Měří něco přes sto osmdesát centimetrů a jmenuje se Miloš. Má špinavě blond krátké vlasy. Miloš je velký dobrák. My mladší jsme to brzo poznali a tak jsme si z něj občas dělali legraci. Každou chvíli mu něco z legrace provedeme a on nám za to nikdy nic neudělá. Akorát na nás vždycky zadupe a my utečeme. Pouze Vojtovi dá občas docela malý pohlavek.

Jednou jsem nadhodil, že by bylo zajímavé vyzkoušet, co by Miloš udělal, kdybychom mu něco udělali a neutekli. Bál jsem se to vyzkoušet, abych přece jenom nějakou od Miloše neslízl. Brácha řekl, že to klidně zkusí. Jednou, když psal Miloš na zahradě dopis, stoupl si za něj a začal mu ho číst přes rameno. Miloš si ho přikryl rukou a tak mu brácha aspoň proházel náplně v tříbarevné propisovačce. Miloš se na bráchu rozběhl, ale brácha neutekl. Díval se na Miloše tím nejnevinnějším pohledem, který snad dokáže jenom brácha, Pavel Čepička a Míša. Miloš bráchovi skutečně nic neudělal. Já jsem mu zatím sebral ten dopis a utekl jsem s ním. Miloš se za mnou rozeběhl, ale já dal dopis Pavlovi. Ten ho kus nahlas přečetl a dal ho zase dál, až  jsme ho měli skoro celý přečtený. Miloš psal nějaké Evě, s kterou zřejmě chodí. Když došel dopis znova ke mně a když jsem ho posílal dál, tak jsme raději kus utekl, protože Miloš byl hodně naštvaný. Bylo nás hodně a tak Miloš neměl šanci dopis získat zpátky.

David splňuje obě kritéria naší džínové party. Je to moc správný kluk a přestože  teď kolem něho byl dost velký zájem, je skromný. Všechny holky z Jeníkovic se chtěly prostřednictvím Davida seznámit s jeho tátou, jehož písničky přímo zbožňují. Ti, co jsou z Prahy, vyzvídali telefonní číslo, ale to jim David neřekl. Nevypáčily ho ani z Jiřiny, protože to by pak u nich pořád zvonil telefon.

Jiřina je asi stejně velká jako David. Nosí hodně krátké vlasy, kratší než David. Taky chodí v džínách, takže tohle kritérium naší džínové party by splnila. Jenže je to holka, a přestože je to dobrá holka, do džínové party ji přijmout nemůžeme, protože tam můžou být jen kluci. Je ale v naší širší partě, kde jsou kluci, s kterými kamarádíme, ale v džínové partě nejsou.

David ani Jiřina ale zase moc džínám věrní nejsou a občas si berou ven tepláky. Ostatně to jsme já na Vánoce dělal taky. David a Jiřina dávají teplákům přednost při sportování, hlavně při fotbalu a při pingpongu. Někdy si berou tepláky i na kolo. Oba tu mají s sebou skládací kola.

Uplynul první týden, všichni dospělí, mimo dědečka a babičky, se jeli v pondělí podívat do Pardubic. Pavel Čepička byl doma taky sám a tak vytáhl z garáže malý motocykl. Potom jsme na něm střídavě jezdili. Míla je ještě na ježdění moc malej a tak ho Pavel aspoň svezl. Potom jsem jel já s bráchou na trochu delší projížďku a při tom jsme přejeli sousedům Kovaříků slepici. Byl z toho průšvih. Sousedé Kovaříků, Maříkovi, šli hned odpoledne žalovat dědovi. Já  s bráchou jsme byli zrovna na zahradě. Neviděli jsme, že nás vidí obsoused a proto jsme byli klidní.  Byli jsme přesvědčeni, že se nepřijde na to, kdo slepici přejel. Teď jsme ale slyšeli, jak pan Mařík žaluje dědovi a děda mu řekl, že nám za to nařeže.

Za chvíli se děda objevil na zahradě. Honem jsme popadli sekyry a štípali dříví. Utéct nebylo kam. Víme od táty a od strejdy Pavla, že je děda bil málokdy, ale když, tak to stálo za to. Proto jsme se dost báli.

Děda došel až k nám a zastavil se. My jsme štípali dál dříví a tvářili jsme se, že dědu nevidíme. Při tom jsme ho ale nenápadně po očku pozorovali. Děda na nás spustil, co jsme to provedli Maříkům se slepicí.

Vím od táty, že děda hrozně nenávidí, když někdo lže a tak jsme radši  všechno přiznali a tvářili se, že nás to moc mrzí. To na dědu asi zapůsobilo a tak řekl, že když rozštípeme všechno dříví, které má na dvorku, tak nám to promine. Pustili jsme se tedy do práce a děda odešel.

Dříví bylo hodně, ale my všechno rozštípali. Děda to nemyslel zas tak úplně vážně  a bylo by mu stačilo, kdybychom rozštípali polovinu. Babička nám říkala, abychom toho už nechali, ale my se báli a tak jsme pokračovali, dokud jsme skutečně nerozštípali úplně všechno dříví. Večer jsme to ale měli dobrý a děda nám dovolil se dívat až do jedenácti na televizi. Rozhodli jsme se, že každý den dědovi nebo babičce něco pomůžeme, protože oni nás pak chválí  a skoro všechno nám dovolí.

David s Jiřinou byli s rodiči pryč. Když se vrátili a zjistili, že jsme jezdili na  motorce, litovali, že u toho taky nebyli. Měli smůlu, protože až do odjezdu se už příležitost nenaskytla. Pavel z toho měl doma taky pořádný průšvih a jeho rodiče řádili. Pak už neměl šanci se k motorce dostat.

David s Jiřinou nám pomohli se zbytkem dříví. Když pomáháme dědovi nebo babičce, tak se k nám vždycky přidají. Je to dřív hotové a pak jdeme společně ven.

Tři týdny rychle utíkaly. Hráli jsme fotbal, chodili se koupat a taky jsme jezdili na kolech. Já  s bráchou tu kola nemáme, ale kluci nám půjčili. Taky jsme si zastříleli ze vzduchovky.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je středa
22.09.2021