12/I

29. září měl Míša svátek. Táta mu koupil nové, už postavené letadlo. Normálně by Míša k svátku tak drahý dárek nedostal ale protože byl pořád smutný a panu Procházkovi se naskytla výhodná koupě letadla od jednoho pána za sedm set korun, tak mu ho koupil. Normálně by prý takové postavené letadlo stálo tisíc korun. Míša na letadle ale poznal, že je to jeho letadlo. Bylo sice přemalované a v detailech předělané, ale Míša ho podle jednoho detailu bezpečně poznal.

Viděl jsem toho chlápla s vysílačkou v samoobsluze a tak jsem ho sledoval. Vyšpehoval jsem, kde bydlí. Je jasné, že to musel být on. Řekli jsme to panu Procházkovi, ale ten nám řekl, že mu to nedokážeme. Sice s náma za ním šel, ale on to zapřel. Řekl, že to letadlo stavěl jeho bratr a teď si postavil jiné, tak ho dal jemu, aby ho prodal. Rozhodli jsme se teda, že se mu pomstíme. S Míšou a Radkem Holubem jsem si večer vyjeli na kolech ven. Proto, že druhý den je neděle a nemusí se vstávat do školy, tak nám rodiče dovolili být venku až do setmění. Jeli jsem nejdříve obhlédnout terén. Ten chlap bydlí v rodinném domku asi deset minut jízdy na kole od nás. U domku má velkou zahradu, na níž nemá skoro žádné ovocné stromy. Kousek od plotu má velký dům a vedle něj je velká louka s malým bazénkem. Na zahradě má asi šest stromů, z toho dva smrky, lípu, vrbu a u domu třešeň a meruňku. Mezi ovocnými stromy má dva keře rybízu.

Zahrada je v kopci a tak tam má skalku a dost kytek. Na zvonku jsme si přečetli, že se jmenuje Čermák. Rozhodli jsem se, že si nasbíráme kameny a vytlučeme mu okna. Do ulice jich má celkem šest, každý tedy vytluče dvě okna. Hned jsme si je rozdělili. Každý jsme si vzali jedno v přízemí a jedno v prvním patře. Vše je dokonale promyšlené. I kdyby pan Čermák vyběhl, tak mu ujedeme na kolech. Naší výhodou je, že pojedeme z kopce dolů a máme možnost zmizet v uličkách, které vedou všechny z kopce až k hlavní silnici a dvěma náměstím. Pěšky nás nedožene a než by vytáhl z garáže auto, tak budeme dávno pryč.

Pomalu se začalo stmívat, tak jsme dojeli do nedaleké rokle pro kameny. Nandal jsem si je do bundy. Vzal jsem si jich deset. Potřebovat jich budu sice pět, protože okno nahoře je dvojdílné a dole trojdílné, ale co kdybych se pokaždé netrefil. Míša s Radkem si vzali kamenů taky více.

Pomalu jsem jeli před dům pana Čermáka a obezřetně jsme se rozhlédli. Nikdo v okolí nebyl. Pustili jsem se do díla. Podle světla byl na Čermák nahoře v pokoji. Začali jsme proto od spoda. Co hod, to zásah. Horší to bylo s horním oknem, ale čtyřma ranama jsem se trefil do všech. Nejpřesněji mířil Radek. Ten zrovna vysklíval to okno, které je v místnosti, kde se svítilo.

Když jsme byli hotoví, naskočili jsme na kola a ujeli jsme. V neděli jsme se jeli podívat kolem. Pan Čermák má všechny okna, která jdou do ulice, poctivě vysklené, vnější i vnitřní. V jedné místnosti je má provizorně potažené igelitem. Našel jsem na zemi vypálenou sirku a strčil jsem ji do tlačítka zvonku. Pak jsme zase ujeli. Nikdo nás zase neviděl.

V pondělí viděl Míša pana Čermáka, jak vezl okna ke sklenáři. Sklenářství je totiž ve stejné ulici, v které Míša bydlí. Další dny jsme se jeli občas podívat kolem domu pana Čermáka, jestli už má okna zasklená. Pokud jsme při tom byli v ulici sami, tak jsme zazvonili a ujeli jsme. Přesvědčil jsem kluky, že až bude mít Čermák okna zasklená, že bysme mu je měli hned znova vytlouct. Čermák totiž Míšovi jedno letadlo rozbil a druhé ukradl. Dohadovali jsme se, kolik ho asi může takové zasklení oken stát. Odhadoval jsem, že tak dvě stovky. Radek myslel pět set a Míša typoval šest a sedm set. Nakonec jsem kluky přesvědčil, že musíme Čermákovi rozbít okna nejmíň třikrát a podle okolností i čtyřikrát. Připomněl jsem Míšovi, kolik mu to dalo práce, než to letadlo postavil.

Za čtrnáct dní byly okna zasklená. Tentokrát jsme se rozhodli, že akci provedeme v pátek. Nejdříve jsme se zase obhlédli terén a pak jsme jeli pro kamení. Všechno perfektně vyšloJeště jsem stačil zazvonit a ujeli jsme. Další dny jsme jednotlivě jezdili obhlížet situaci. Míša tam viděl policajta. Rozhodli jsme se, že budeme muset být příště opatrnější.

Než měl pan Čermák okna zasklené, tak jsme zase zvonili, pokaždé ale v jinou dobu a hodně nepravidelně, aby si nás nemohl vyčíhat. Asi za dalších čtrnáct dní byla okna zase zasklená. Tentokrát jsme si ale dali radši týden pauzu. Akci jsme provedli zase v pátek. Pečlivě jsme si prohlédli okolí a hlavně ústupovou cestu. Vše bylo vpořádku. Nasbírali jsme si v rokli kamení a s Radkem jsme ještě jednou obhlédli okolí.

Pan Čermák nebyl doma, měl zhasnuto. Trochu jsem se bál, jestli to není léčka, jestli není někde schovaný. Pak jsme ale usoudili, že na nás přece nebude každý den číhat. Zvláště, když jsme si teď dali týden odstup. Navíc je venku už dost chladno, protože začíná listopad. Akce nám zase vyšla skvěle. Ještě jsem stačil rozbít tlačítko zvonku a spojil jsem drátky, takže zvonek zvonil pořád. Zase jsem ujeli.

V sobotu jsme zjistili, že Čermák odjel někam na víkend, protože zvonek ještě pořád zvonil. Vše bylo ve stejném stavu. Navrhl jsem, abysme se sem ještě večer podívali a popřípadě mu rozbili ještě další okna, která nevedou do ulice. Kluci byli proti a já je moc nepřemlouval, protože lézt do zahrady jsem se bál, aby nás nechytli třeba jeho sousedi. Ostatně svůj díl udělalo počasí, protože v noci pršelo a byl dost silný vítr. Čermákovi určitě napršelo oknama do domu, takže měl po návratu určitě co uklízet.

V pondělí vezl Čermák okna zase ke sklenáři. Radek šel s Míšou pro větší nenápadnost tentokrát na obchůzku pěšky bez kol. Zase tam byli policajti. Kluci zaslechli, jak mu říkají, aby jim zavolal, až tam bude zasklená okna nasazovat. Taky zaslechl, jak jim říká Čermák o tom zvonění a že ti, co zvoní, jezdí na kolech. Říkal, že jsme dva až čtyři, takže nás přece jenom letmo zahlédl, ale pořádně nás neviděl, protože neví, kolik nás je.

Na další ochůzku jsme šli až za dva týdny. Zvonek už byl spravený a okna taky zasklená. Dole na křižovatce s další ulicí stálo policejní auto. Takže hlídkují. Ryhle jsme zmizeli, takže nás neviděli. Radek prohlásil, že tam nemůžou takhle hlídat věčně. Zpozoroval jsem, že teď ho to teprv začalo bavit. Já jsem se začínal trochu bát, ale dával jsem si pozor, abych to na sobě nedal znát.

Akce teď zaujala i Míšu. Bylo to dobrodružství, které má rád a které ho začalo lákat. Jediné, co mu vadilo je to, že byl přesvědčenej, že už si je s Čermákem kvit. Podlehl ale touze po dobrodružství, kterou jsme v něm já s Radkem podporovali.

Policajti hlídkovali vytrvale už dva týdny. Nevěděli jsme do kolika hodin tam jsou, ale vždycky tam byli tak dlouho, že jsme nemohli akci provést, aniž bysme přišli pozdě domů. Navíc se teď už dřív stmívá a rodiče nevidí moc rádi, když jezdíme venku za tmy. Zasvětili jsme do akce ještě Libora, Petra a Ivana. Dododli jsme se , že my pojedeme na kolech kolem policajtů a nalákáme na sebe jejich pozornost a kluci zatím vytlučou okna. Můj nápad měl úspěch. Libor s Petrem čekali nahoře u nasbíraných kamenů, Ivan byl skrytý dole u křižovatky. Až uvidí, že se za námi policajti vypraví, dojede zadem za Liborem a Petrem a ti akci provedou. My se potom rozdělíme a v úzkých uličkách se policajtům ztratíme. A i kdybysme se neztartili, tak nám stejně nic nedokážou a nebudou nám moct nic udělat.

Policajti měli tentokrát auto dobře schované. Ani jsme si ho málem nevšimli. Došlo jim, že dokud auto uvidíme, že se nebude nic dít. Oni nás potřebovali chytit při činu, protože jinak by mohli hlídkovat pořád.

Na poprvé na nás nezabrali, tak jsem objeli blok a jeli jsme kolem nich znovu. Teď se za náma jejich auto vydalo. Začal jsem se trochu bát a tak jsem zrychlil. Radek mi řekl, ať neblázním a jedu pomalu. Uznal jsem, že má pravdu. Jeli jsme teda normálně dál a oni jeli pořád za náma. Nechtěli jsme je ale dovést domů, i když proti nám nic nemají. Už se ale začalo stmívat a domů jsme už museli. Tak jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Namítl jsem, že jim stačí sledovat jednoho z nás a z něho už pak doma dostanou, kdo byli ostatní. Při tom jsme se na chvíli zastavili a dohadovali jsme se. Policejní vůz nás dojel a zastavil. Vystoupil z něho policajt a šel k nám. Ptal se nás, co děláme tak pozdě večer na ulici. Řekl jsem mu, že ještě není osm a že nám rodiče dovolili být venku do osmi, protože zítra je neděle a nemusíme vstávat do školy. Přešel teda přímo k věci a ptal se nás, proč jsme jeli dvakrát ulicí, kde bydlí pan Čermák.

Radek řekl, že jsem tam jeli jen tak náhodou, že to přece není zakázané. Z vozu vyšel i druhý policajt, který vůz řídil. Ten přešel rovnou k věci. Řekl nám, že panu Čermákovi už třikrát nějací kluci na kolech vytloukli okna a my, že jsme z toho podezřelí, protože to prý není normální, aby jen tak někdo takhle pozdě večer objížděl blok domů. Zeptal se nás, jak se jmenujeme a tak jsme mu to řekli. Řekl, že si pojedou promluvit s našima rodičema, abysme jim ukázali, kde bydlíme.

Míša teď začal škemrat, aby to nedělali, že když ho táta uvidí, že se vrací domů s policajtem, že ho zbije. Já s Radkem jsme se hned k Míšovi přidali. Policajt nám ale řekl, že se nemusíme bát, že to našim rodičům vysvětlí.

Tak jsme museli policajty vést domů. Jeli jsme nejdřív k nám, protože já osud bydlím nejblíž. Nebylo mi zrovna nejlíp, ale před naším domem nám ten policajt řekl, že je to už vpořádku, že to dělá někdo jiný. Teď totiž telefonicky pan Čermák hlásil další vytlučení oken. Hlásili jim to před chvílí vysílačkou. Oddechl jsem si a šel jsem domů. Kluci spěchali taky domů a policajti odjeli pryč. Asi k panu Čermákovi. Druhý den jsme se ve škole s klukama dohodli, že už toho vytloukání oken necháme. Mohli by totiž pochopit, že jsme s tou druhou partou byli domluveni, protože ti by zase vytloukli okna, až bysme my policajty odlákali a nebo by na nás ti policajti už vůbec nereagovali. Šlo by to sice prohodit, ale oni mají napsané naše jména a vědí také, v kterém domě bydlím. Usoudili jsme, že by to bylo moc velké riziko.