Na úvodní stránku



Rodina

Miloslav Fuček

Pan Narghen

Přečteno: 1814


Povídka je rodina je druhouz povídkou z třetího pozdního období tohoto cyklu. Byla napsána přibližně kolem roku 1980.


No ale taky bych vám měl říct něco o svém rodinném životě. Četl jsem vašeho Bohatého chudáka a rád bych ho doplnil. Ne, že by vás snad ti tři novináři informovali špatně, to ne. ale jak čas plynul i já jsem našel poklidné rodnné štěstí. Když se uklidnila ta aféra s mýma manželkama a dětma, to mi bylo pětadvacet let, jsem s epoznal s Janou Herfortovou, herečkou. Já jsem v té době sice ještě nehrál, ale přesto nás to k sobě přitahovalo. Chodili jsme každý den do nedalekého hostince na limonádu a potom do cukrány na zmrzlinu. Tak to bylo den co den, asi půl roku. Nám se to velmi líbilo. Jednou měsíčně jsme šli také do kina na odpolední představení. Večer pak bylo aspoň o čem diskutovat při limonádě a zmrzlině.

Po roce jsme se rozhodli, že uzavřeme manželství. I stalo se. Za dva roky se nám narodilo dítě, syn Frantík. Byl to moc hezkej a hodňoučkej chlapeček. Velmi talentovanej a chytrej. Ve třech letech už uměl střílet z praku. To vám potvrdí všichni sousedé a sklenáři. O rok později začal hrát fotbal. To vám potvrdí také sklenáři. Nejvíce se mu líbilo ve škole, ale učitelé pro něj neměli pochopení. Jednou třeba házel po spolužácích houbou a vyhodil ji z okna. Spadla na auto a to ji odvezlo. Učitel mu nařídil, aby druhý den přinesl houbu. Náš Frantík má smysl pro humor a je velmi vtipný. Druhý den našel učitel u tabule pěknou muchomůrku. Ale nepochopil to a napsal Frantíkovi poznámku. Na konci roku dostal chudák Frantík dvojku z chování.“

„A jak se učil?“, zeptal jsem se.

„Měl jednu trojku, ale až o rok později.“

„To je dobré“, řekl jsem. „A z čeho?“

„No od třetí třídy měl trojku z chování.“

„No tak to je podobné, jako to bylo kdysi s Ivanem Míšou. Toho se ptali, jaké má známky. On řekl, že jednu dvojku a ostatní jedničky. A oni pořád nemohli uhodnout, z čeho je ta dvojka. Ani, když jim napověděl, že je to první známka na vysvědčení. A tak jim musel prozradit, že to je z chování.“

„No jo, ale u Františka je to naopak. On má trojku z chování a jinak samé čtyřky a pětky.“

To jsme nečekal a tak jsem hned nevěděl, co na to říct. Chvíli byla pauza, než s eujal slova opět pan Narghen: „No prostě, učitelé ho nechápali. Frantík rostl, až vyšel z třetí třídy. Na rozdíl ode mě se brzo oženil a ještě dříve rozvedl. Pak se ale znova oženil a měl syna Káju. Kája je také moc hodný, vtipný a chytrý kluk. Ale Frantík je nas něj někdy až moc přísný. Jednou poslala Frantova žena Káju nakoupit. Měl koupit chleba a čtyři litry mléka. Ale trochu si to chudák spletl a koupil jeden litr méka a čtyři chleby. Však se pod tím také chudák prohýbal. A Frantík, miísto aby ho politoval, odepnul řemen a chtěl mu nařezat. Při tom mu ale spadly kalhoty a zakopl. Kája utekl, ale výprask dostal stejně večer. To si Frantík obstaral druhý řemen.“

„A jak se učí Kája?“, zeptal jsem se.

„No, Kája je chytrej kluk. Měl dvě trojky.“

„A z čeho?“

„Z chování a z tělocviku. Ale příští rok prý budou tři.“

„Co si hodlá zlepšit?“

„To zatím nevím.“

„Kája, to byl ten, co mi přišel otevřít?“

„Ano.“

„Ten už chodí nejméně do sedmé třídy, že?“

„Ale kdepak. Do první. Stále do první.“

„No co, aspoň to bude dobře umět“, utěšoval jsem.

„Právě. Taky si říkám, všechno je k něčemu dobré.“

„A víc vnuků nemáte?“

„Ale jo. Já jsem vám vlastně zapomněl říct o svých dalších dětech. Po Frantíkovi se nám narodil Pavlík. To byl ale vážný hoch.“

„A jak se jučil ten?“

„Měl samé jedničky.“

„No vidíte.“

„No a do třetice všeho dobrého s enám narodily trojčata Alenka, Mireček a Honzíček. A ti se měli také k světu, podobně jako Frantík.“

„A copak dělají?“

„Frantík a trojčata kopou výkopy . Merou 3.500,-- až 4.000,-- korun měsíčně. Pavlik vystudoval, teď učí na střední škole a bere skoro 2.000,-- korun.“

„Tak vidíte, že se ve vaší rodině přece jen našel učitelský talent.“

„No to jo. Včera se mu poprali při vyučování dva kluci a vypadli z okna. Za čtrnáct dní má soud.“

„Promiňte, to jsem nevěděl“, omlouval jsem se.

„To nic. Přejděme k vnukům. Těch mám hrozně moc. Pavlík je zatím svobodný, ale trojčata už mají mnoho dětí. Hlavně Alenka. Ta začala ve čtrnácti. Dnes je jí dvacet a je šestinásobnou matkou.“

„Ten její manžel je ale divoch.“

„Jaký manžel“, podivil se pan Narghen. „Vždyť ona je svobodná.“

„A co dělají Mireček a Honzíčkem?“

„Ti se brzo potkají s Pavlíčkem.“

„Jak to?“

„Ale neplatili na děti.“

„A kolik mají dětí?“

„Mireček dvacet a Honzíčrk jednadvacet.“

„Vždyť to nemůžou uživit. Ani z těch 4.000,-- korun.“

„To nemůžou, proto také nic neplatí. Jenže soud to nepochopil.“

„Takže nejlíp je na tom nakonec Frantík.“

„Vypadá to, že jo. Jenže Kája nastupuje příští týden do polepšovny. Takže tu bude smutno. Bude se nám stýskat.“

Pan Narghen se velmi rozlítostnil, proto jsem se rozhodl odejít. Rozloučil jsem se. Pan narghen na mě naléhal, abych ho zase co nejdřív navštívil. Přislíbil jsem mu to a odešel jsem. Můj řidič pumpoval pneumatiky. Chvíli si zdřímnul a Kája mu je zatím vypustil. No co, za týden už bude vypouštět pneumatiky v polepšovně.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pátek
29.03.2024