Náš pobyt v kempu se překlonil do druhé půlky. Vypravil jsem se za Pavlem. Viděl jsem ho s asi dvanáctiletou holkou, šel jí pro zmrzlinu. To jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Ta holka, když jsem se objevil, mě považovala za něho a ptala se, kde mám tu zmrzlinu. Řekl jsem, že zmrzlina došla, že jsou jenom nanuky, jestli pro ně teda mám jít. Řekla, že ano. Tak jsem odešel a schoval jsem se. Vrátil se Pavel se zmrzlinami. Holka se teď divila, že má zmrzliny, když říkal, že jsou jenom nanuky. Koukal na ní vyjeveně.
"Vždyť jsem nic takového neříkal."
"Přece nemám halucinace", bránila se holka.
"To asi ne. Já asi někoho přerazím", řekl Pavel, kterému to došlo. Tak jsem se za chvíli objevil.
"Já asi halucinace mám", řekla ta holka. "A nebo máš bráchu."
Pavel se na mě dost zlobně podíval.
"To jsou blbé srandičky", řekl.
"To není brácha", vysvětloval potom Pavel.
"Podobnost je čistě náhodná", doplnil jsem ho.
"Když bude potřeba, tak tě můžu zastoupit. Lenka stejně nic nepozná", řekl jsem.
"To si zkus!", řekl Pavel výhružně.
"Neboj, já tě poznám", ujistila Pavla Lenka.
"To se vyzkouší", řekl jsem a Pavel byl vzteky bez sebe. Chtěl mě kopnout, ale uhnul jsem. Normálně žárlil a snad by se šel i prát.
"Pavle, nech ho", řekla Lenka. "Na mě si fakt nepřijde. To, že jsem mu naletěla poprvé, nic neznamená. Teď, když o něm vím, tak nemá šanci. Tak podobní si zase nejste. A snad by sis vážně nemyslel, že bych si tě mohla s někým splést."
Lenka Pavla objala a ten mě nechal a už na mě dál nedorážel. Pozvali mě večer k táboráku. Slíbil jsem, že přijdu.
Sousedky se konečně dočkaly. Přijeli za nimi dva devatenáctiletí kluci. Utábořili se hned vedle holek. Stavil jsem se zase na kus řeči. Řekl jsem holkám, že Pavel chodí s holkou. Řekli, ať mu řeknu, ať se někdy přijde podívat. Klára si zase rejpla, že teď mu můžou konečně dát to, co mu slíbily loni, když bude chtít.
"Ale on chtít nebude", řekla Martina. "Takže mu to ani říkat nemusíš."
"On ale neví co", namítl jsem.
"Ale ví, on se jen tak dělá", řekla Klára.
"Kláry si nevšímej, jenom je pozvi", řekla Martina.
"Já mu všechno vyřídím", řekl jsem.
"Všechno radši ne, nebo nepřijde", řekla Martina.
"On se nebojí", řekl jsem a spěchal jsem na večeři.
Po večeři jsem šel s Pepou za Pavlem. Láďa už mohl trochu chodit, tak šel s náma. U táboráku bylo veselo. Byly tu i dvě kytary. Byla tu taky Jana, to je o rok mladší sestra Lenky. Zmínil jsem se Martinovi, že ho Martina a Klára zvou k táboráku.
"Konečně za nima přijeli ti jejich kluci."
Pavel se zeptal Lenky, jestli chce jít. Byla pro a tak řekl, že přijdou. Když jsme pak byli sami, tak jsem mu řekl o těch narážkách Kláry. Ptal se na ty kluky, jací jsou. Konečně jsem se dozvěděl, co mu to vlastně slíbily. Byl to obyčejný výprask. Pavel jim zase slíbil, že jim zboří stan. Holek se Pavel nebojí, ale z narážky Kláry by vyplynulo, že by to asi měli udělat ti kluci. Ti na to ale nevypadají, jsou to dobráci. O to Pavlovi šlo. Ostatně Klára to stejně spíš myslela ze srandy, protože říkala, jestli bude chtít. Klára je sice trochu rejpavá, ale není zlá.
Ve čtvrtek jsme zase jeli s Novákovýma na celodenní výlet. Pak už byl táborák u Martiny a Kláry. Pavel přišel s Lenkou a s nima přišla i Jana. Pepa měl zase průšvih, tak ho rodiče k ohni nepustili. Byl tu ale Láďa. Byl dneska na převazu. Ještě mu obvaz nesundali, prý až za týden. Jenže to pojedeme domů.
Jeden z kluků, ten co chodí s Martinou, měl kytaru. Je to Jindra a je samá legrace. Honza je taky dobrý. Občas Jindru doprovázel na foukací harmoniku. Opekli jsme si vuřty. Pomohl jsem Janě. Spát jsme šli asi kolem půlnoci.
V pátek mě Klára naštvala. Dělala si ze mě legraci kvůli Janě a tím mě urazila. Tak jsem vyhlásil, že vykopávám válečnou sekyru a ruším dobré sousedské vztahy. V noci jsem se přiblížil k sousedkám a zboural jsem jim stan. Vytahal jsem jim všechny kolíky a stan si pak hezky pomalu lehal. Zalezl jsem do stanu a dělal jsem, že spím. Holky tu za chvíli byly. Dělal jsem, že o ničem nevím.
"To jsou náhody, sotva jsi vykopal válečnou sekeru, tak mi někdo zbourá stan", řekla Klára.
"Vy jste ale porušily dobré sousedské vztahy jako první", řekl jsem.
"Klára to ale tak vážně nemyslela", řekla Martina.
"Ale řekla to. Teď jsme si fifty fifty."
"Tak nám ho ale pojď pomoct postavit."
"To bych mohl", souhlasil jsem.
Vylezl jsem ze stanu. Klára tam stála s páskem v ruce. Martina jí ho ale sebrala a řekla jí: "Prosím tě, nech toho."
Pomohl jsem holkám postavit stan.
"Tak dík", řekla Martina, když stan stál a zalezly do něj. Zůstal jsem ještě chvíli u stanu. Holku si povídaly.
"Ty to s ním vůbec neumíš", řekla Martina. "Takového kluka nemůžeš chtít bít, s tím u něj nepochodíš a akorát ho naštveš."
"Já bych ho švihla jen trochu, až by šel kolem."
"To platí tak na tvého malého bráchu. Ale uvědom si, že Martin je už větší. Na toho se musí po dobrém."
Asi jsem se pohnul, protože Klára začala mít podezření, že tam jsem. Řekl jsem, že rovnám ještě poslední kolík, který byl uvolněný. Podezírala mě zase, že jim tam něco bourám. Zase vyhrožovala.
"Ale houby", řekla Martina. "Ten ti už kašle na stan, ale poslouchá, co si povídáme."
Uchychtl jsem se. Martina měla pravdu. Protože jsem se teď už stejně prozradil, tak jsem řekl: "1:0 pro Martinu".
"On tam je ještě", řekla Klára.
"Tak ho nech, ono ho to za chvíli přestane bavit."
Klára říkala, že hledá pásek. Poslouchal jsem dál.
"Myslíš, že už je pryč?", ptala se za chvíli Klára.
"Nevím, snad jo."
"Zabral ten pásek."
"Nebuď naivní, stejně by ti utekl."
"Ale byl by pryč."
"Sotva bys zalezla do stanu, tak by poslouchal dál."
"Jenom, aby nám za chvíli nespadl stan na hlavu", starala se Klára.
"Co by z toho měl? Teď jsme si fifty fifty. Ostatně nám ho sám pomáhal stavět."
"Ale nezakopal ještě válečnou sekyru", namítla Klára.
"Zakopávám válečnou sekyru a obnovuju dobré sousedské vztahy", ozval jsem se. "2:0 pro Martinu."
"On je do tebe snad zamilovanej", řekla Klára. "Už 2:0."
"Není. Zamilovanej je do Jany. Ale ty do něj pořád rejpeš, tak se nediv."
"3:0 pro Martinu."
"On bude snad poslouchat až do rána", posteskla si Klára.
"Tak ať poslouchá, když ho to baví. Já jdu spát", řekla Martina.
Chvíli bylo ticho. Pak začala zase Klára: "Jak to děláš, že tě občas poslouchá?"
"Hlavně mu nesmíš moc poroučet a musíš ho trochu respektovat, nebo se tak aspoň tvářit. Koukni, já mám bráchu, který je o rok starší než Martin. Když byl malej, tak taky když dostal pohlavek, poslechl. Jenže pak přišel do puberty. No a to už jsem na něj musela úplně jinak. Takovýhle kluk si nenechá od holky nic líbit, je to pro něj potupa. Tím ho akorát vyprovokuješ a doráží ještě víc. Vzpomeň loni na Pavla."
"Ten tě taky bral víc než mě", přiznala Klára.
"Protože já brala jeho. On si vpodstatě hraje a provokuje, ale nemyslí to zle. Když to bereš s humorem, tak to jde lépe. Pochopitelně si do něj můžeš taky rejpnout, ale rozumně. Tím ho totiž ponoukáš, aby dorážel dál a vlastně si s ním hraješ. Třeba teď, když budeš zkoumat, jestli tě ještě poslouchá, tak neodejde. To je úplně jasné."
"Myslíš, že ještě poslouchá?"
"Nevím, asi jo."
"Martine, jseš tam ještě?", zkoušela to Klára.
"Ten se ti určitě ozve", zasmála se Martina.
"Mám se jít podívat?"
"Neblázni, jdem spát."
"Když mě se nechce", řekla Klára.
"Tak si pojď povídat". Martina je pěkně rafinovaná. Řekla Kláře vtip. Klára se začala smát, já taky.
"Neřehtej se a poslouchej", říkala Martina Kláře. Martina mě i přes Klářin hlasitý smích zaslechla.
"4:0 pro Martinu", ozval jsem se.
"Zase pro tebe. A proč? Já řeknu taky vtip."
"Tady nejde o ten vtip. Chtěla jsi vědět, jestli poslouchá. Tak jsem řekla vtip. Kdyby ses tak nahlas neřehtala, tak jsi ho slyšela, jak se smál."
"Já ho neslyšela."
"Protože se smál potichu."
Už jsem teď vedle stanu pohodlně ležel.
"A tobě nevadí, že nás poslouchá?", zeptala se Klára.
"Ne. Já vím, že bude poslouchat, dokud ho to bude bavit. A bavit ho to bude, dokud si budeme povídat něco, co ho bude zajímat."
"A nešlo by to ho nějak poslat spát? Na tebe dá."
"Šlo. Mlčet a spát", řekla Martina.
"No, to je dobrý."
"Snad ti nejde na nervy. To ještě nevíš, že zítra přivezou rodiče mýho bráchu."
"Co? A budou tu s námi?"
"Jenom do neděle."
"A brášku ti tu nechají?"
"Přijede z tábora."
"Dá se dohromady s Martinem a Pavlem a zblázníme se."
"Pavel je už v pohodě. Ten se zaláskoval do Lenky a my mu jsme ukradený. A bráchu si já zvládnu. Co mu dovolíš ty, to je tvůj problém."
"Tak díky."
"Nesmíš ho provokovat. A když ho budeš ignorovat, tak dá sám pokoj."
"Tak to by už teď Martin neměl poslouchat, protože se o něm nebavíme", myslela naivně Klára.
"A ty myslíš, že ho můj brácha nezajímá?"
"Asi jo. Ale neozývá se, takže už asi odešel a nebo tam usnul."
"Ten se ti ozve zase až zaboduju. Pokud se mu ale bude hodit se prozradit. Zatím jsme mu ale nedali příležitost odejít."
"5:0 pro Martinu."
"Já chci taky aspoň bod", zaškemrala Klára.
"Tak se snaž". Martina zívla.
"Tak dobrou", řekla Klára a za chvíli holky usnuly. Šel jsem tedy spát taky.
V sobotu před polednem přijeli rodiče Martiny s jejím bráchou Erikem. S tím jsem se za chvíli skamarádil. Odpoledne šel s námi na koupaliště. Zase jsme tam viděli Borise a Ivana a byl tam i Pavel s Lenkou a Janou. Koupil jsem Janě zmrzlinu.
V neděli jsme šli na vzdálené koupaliště na šlapadla. S Erikem jsme se pěkně vyřádili. Odpoledne jsme šli zase za Pavlem. Stříleli jsme ze vzduchovky, Erik machroval před Janou. Mě to ani tak moc nevadilo. Jsme s Janou spíš kamarádi a Jana má zájem kamarádit s náma s oběma. Erik se jí taky líbí. Erik to ale bere jinak a připadá mi, že mu začínám vadit. Chtěl by Janu sám pro sebe. Naše kamarádství během neděle ochladlo.
Večer odjeli rodiče Martiny a Erik tu zůstal Martině. Má to dobré, protože Martina mu skoro všechno dovolí.
V pondělí se moje vztahy s Erikem ještě více vyostřily a schylovalo se k rvačce. Večer jsme byli zase u táboráku u Pavla. Byla tam i Martina a Klára s Jindrou a Honzou. Jana řekla Erikovi jasně, že chce kamarádit s námi oběma. Erik do mě ale schválně strčil tak, že jsem vlétl na hromadu dříví, kde ale byly i pichláky. Dost ošklivě jsem se poškrábal a z nohy mi tekla krev. Jana mi to starostlivě ošetřila. Erikovi řekla, že je blbec.
Přemýšlel jsem, jak se zachovat. Erik to tímhle u Jany prohrál. Jana nechtěla, abysme se prali. Tak jsem to tak nechal. Jana to myslím ocenila.
Erik začal na Janu dorážet. Ta mu ale řekla, že s ním skončila. Začal ji urážet, ať si teda jde hrát se mnou na pískoviště. Řekla mu znova, že je blbec. On jí na to řekl něco moc sprostého a dostal facku. Zrudl. Řekl jí zase něco sprostého a dostal druhou. Chtěl ji Janě vrátit, jenže já už byl ve střehu. Jana se uhla a já se na Erika vrhl. Totéž se chystal udělat Pavel.
Jana se o mě bála, protože Erik je o rok starší a je o hlavu větší. Kluci ale na výzvy holek nereagovali a nezasáhli. Jindra řekl, že si to musíme vyřídit sami. Měl jsem mírně navrch. Erik byl vzteklý, já klidný a to byla moje výhoda. Nebyla to velká rvačka, ale nakonec jsem dostal Erika do kravaty a trochu jsem ho přiškrtil. Ještě rád se Janě omluvil. Pak jsem ho pustil, ale pro jistotu jsem byl ve střehu. Odešel pryč.
Pavel mi řekl, že jsem jednička a Jana mi dala pusu. Byla ráda, že jsem vyhrál. U ohně jsme byli asi do jedné hodiny. Na chvíli se na mě přišel podívat táta. Spát mě ale nenutil. Viděl, že se dobře bavíme, tak zase odešel. Láďa s Pepou museli jít o půlnoci spát.
Když jsme se vrátili, tak se Martina podívala do Erikova stanu. Už spal. Tak jsme šli taky spát.
V úterý se mou Erik nemluvil vůbec. Zaslechl jsem, jak mu Klára říká, že kdyby nebyl hloupý, tak se mu to nemuselo stát.
"Když jí to baví, tak ať si chodí s takovýmhle pulcem", řekl.
"Ten pulec tě ale přepral", rejpla si Klára.
"Náhoda."
Takže se budeme muset možná poprat ještě jednou. Pokud to má být, tak nač to odkládat. Objevil jsem se a pozdravil jsem Kláru. Erik si mě nevšímal, takže to asi nebude zas tak horké.
Erikovi se do nové rvačky nechtělo. Mě ostatně taky ne, protože jsme dost vyrovnaní, takže těžko říct, kdo by vyhrál. Dělal jsem, že jsem toho pulce neslyšel a Erik si dal pozor, aby přede mnou něco podobného už neřekl.
Pepík se ukázal zase jako sketa. Nejdřív ponoukal mě k rvačce s Erikem, pak Erika ke rvačce se mnou. Není to poprvé, co takhle štve. Řekl jsem mu, že je hajzl a že jestli nepřestane, tak dostane. Zatvářil se jako machýrek. Je starší, ale je to zbabělec a ti se většinou prát neumí. Jeho frajerská póza mě naštvala a dostal ode mě nakládačku. Nezmohl se ani na pořádný odpor. Ani ne hodinu po tom jsem viděl, jak se pere s Erikem. Bylo mi jasné, že ho chtěl na mě poštvat a tradičně se mu to nevyplatilo.
S Pepou jsme spolu teď nemluvili. Láďa nemohl pořádně chodit, tak jsem šel za Pavlem a Janou. Ve středu jsem byl s rodičema v lese na borůvkách a malinách. Odpoledne jsem přinesl nabídnout i sousedům. Byl tu i Erik, tak jsem mu nabídl taky. Poděkoval mi a vzal si. Klára do něj chtěla zase rejpat, ale Martina ji kopla. Bylo mi jasné, že Martina by ráda, abysme se s Erikem usmířili. Klára by to svým rejpáním mohla jenom zkomplikovat. Martina se myslím i trochu bála, abysme se s Erikem zase nepoprali. Ale na to to nevypadalo. To jsme věděli oba od chvíle, kdy jsme zmlátili Pepu. Teď to vypadalo spíš k tomu smíru. Po večeři mi Erik nabídl žvýkačku. Vzal jsem si ji a poděkoval jsem mu. Kamarádi jsme hned znova nebyli, ale pomalu jsme spolu začínali mluvit.
V pátek za mnou Erik přišel a šli jsme se spolu projít. Láďa zrovna odjížděl s tátou na převaz. Pepíka jsme oba ještě ignorovali. Erik se mi omluvil za toho pulce. Nevěděl, jestli jsem to slyšel, tak jsem mu řekl, že jo. On, když to řekl a já jsem se tam hned objevil, si myslel, že jsem to slyšel, ale když se nic nedělo, tak zase naopak nabyl přesvědčení, že jsem to neslyšel. Pak se o tom bavila Martina s Klárou a Martina řekla, že jsem to určitě slyšel. Popovídali jsme si s Erikem dost upřímně a zase jsme byli kamarádi. Pochválil jsem mu jeho sestru. Řekl, že je bezva. Vyprávěl jsem mu, jak jsem ji a Kláru tenkrát v noci poslouchal. Usmíval se tomu.
"Ségra je dost tolerantní", řekl. "A hlavně nebuzeruje, takže když pak něco chce a trvá na tom, tak ji poslechnu."
Mě se na Martině líbí, že mě prostě respektuje. Musím uznat, že kolikrát docílí co chce, aniž bych pociťoval, že nade mnou má převahu. Prostě mi to podá tak, že jí vyhovím. Například ten stan jsem jim také šel pomoct postavit dobrovolně. A nepřehlédl jsem, že mi za to Martina nakonec poděkovala. Prakticky ve všem, co říkala Martina Kláře, měla pravdu.
Shodli jsme se s Erikem na tom, že si povahově jsme trochu podobní. Erik uznal, že u Jany jsem to vyhrál já. Trochu ho mrzí, jak se ke mě kvůli ní choval. Já si myslím, že to ale prohrál právě tím, protože Jana ho měla dost ráda. Kdyby byl trpělivější, tak by asi slavil triumf on. Jana by asi moc dlouho nevydržela chodit s náma oběma.
Pavel byl taky rád, že už jsme s Erikem zase kamarádi. I on si myslí, že Erik měl na to být u Jany jedničkou. Jenže si to zkazil tím, jak se choval ke mě a definitivně se odepsal tím, jak se zachoval k Janě. Já jsem to zase naopak podle Pavla udělal maximálně takticky. Jana byla proti rvačce, ale já jsem do ní šel až v okamžiku, kdy mi to Jana nemohla vytýkat, protože jsem se nepral kvůli sobě, ale kvůli ní. A to, že jsem Erika úspěšně přepral, mi u Jany taky určitě pomohlo. Převedl jsem hovor na jiné téma, protože Erikovi nemohlo být tohle téma příjemné. Dohodli jsme se, že zítra uděláme táborák na rozloučenou. Teď jde jenom o to, jestli u mých sousedů nebo u Pavla. Nakonec jsme se dohodli na sousedech. Pak jsme se ještě bavili o Pepíkovi. Na téma přišlo to, jak to dělám, když s Pepíkem nemluvím a spím s ním ve stanu. To nejnutnější spolu pochopitelně mluvíme. Když mě třeba Pepíkův táta požádá, abych mu Pepíka zavolal, tak to pochopitelně udělám. Ale jinak se nebavíme, i když Pepík už začíná dolejzat. Pokud se omluví, tak s ním asi mluvit začnu, ale kamarádit s ním už asi nebudu nikdy, protože mu už nevěřím.
Láďa už má obvaz sundaný a tak jsme s ním šli na koupaliště. Konečně mohl do vody. Klára si do něj musela rejpnout a zeptat se ho, jestli si nepůjde zahrát roztahovanou. Řekl, že už nikdy.
V sobotu jsme šli skoro všichni na vzdálené koupaliště. Byli tu i Boris a Ivan. Kluci potápěli zase dvě velké holky, které to ale braly celkem sportovně. Když je to přestalo bavit, tak si kluků prostě přestaly všímat. Boris ještě udělal výpad a jednu zlil. Ta mu v klidu řekla, že už by toho mohl nechat.
Kluci chvíli doráželi, ale už spíš symbolicky a když si jich holky nevšímaly, tak je nechali na pokoji.
"Takhle se to dělá", řekl jsem Kláře. "Přesně takhle tě to učila Martina, teď to vidíš v praxi."
Martina se zasmála. Bylo to přesné. Klára prohlásila, že tohle ona nikdy nedokáže.
"To chce trpělivost", řekla Martina.
"Jo kluci se nějak bavit musí. A od toho tu jste vy holky, abyste nás pobavily", řekl jsem.
Erik se vydal za jednou holkou. Nejdříve ji chvíli provokoval a producíroval se před ní. Pak jí na usmířenou přinesl zmrzlinu a povídali si.
"Ještě dostat pod čepec tamty dva a bude tu klid", řekla Klára.
"Trochu se přiučuješ", řekla Martina. "Jenže pod ten čepec musí oni sami."
Asi za hodinu se tu objevily Alena s Evou. Boris je za chvíli objevil a už kul plány. S Ivanem si počkali, až byly holky ve vodě, podplavali Evu a sebrali jí plavky. Pak se jí smáli ze břehu. Alena na ně šla, ale neměla šanci, kluci byli rychlejší.
"A co poradíš teď?", zeptala se Klára Martiny.
"Já si myslím, že za tohle si asi může ta holka sama", řekla Martina.
"6:0 pro Martinu", řekl jsem. "Ta holka se totiž na tom druhém koupališti postarala oběma o pořádný výprask od plavčíka."
"Tak to asi bude mít smůlu", řekla Martina.
Alena to vzdala. Zkoušela to teď s kluky po dobrém. Boris řekl, že jí plavky vrátí, když si pro ně sama přijde. To by ale musela vylézt nahá z vody. Kluci byli nesmlouvaví. Boris řekl, že na nudistických plážích chodí holky taky nahé a Ivan řekl, že jemu kvůli Evě plavčík taky stáhnul trenýrky přede všemi.
Eva chtěla po Janě, aby zavolala plavčíka. Ten je ale na tomhle koupališti dál, protože je to hodně velké koupaliště. Ivan řekl, že když to udělá, tak jí s plavkami ujedou na kolech a nebude je mít vůbec.
Alena šla za klukama a zeptala se jich, co teda chtějí.
"Ať si pro plavky dojde", řekl Boris.
"Neblbni, to neudělá", řekla Alena.
"Mě se například zatím ještě ani neomluvila", řekl Ivan.
"A když se ti omluví?", obrátila se Alena na Ivana, který vypadal přístupněji.
"Na to by měla ale přijít sama. Ty ses mi omluvila, ale za ní. Tys mi nic neudělala, ale ona jo", řekl Ivan.
"Tak co teda chceš? ", ptala se znova Alena. "Nahá si pro plavky nedojde, to ti je snad jasné."
Ivan mlčel, přemýšlel.
"Chceš peníze?", ptala se Alena.
"Ne", odmítl Ivan.
"Chceš se pomstít?"
Ivan přikývl.
"Ale všechno má snad své meze, ne?"
"To jo, ale ona je schopna si vzít plavky a jít žalovat plavčíkovi."
"Tak jí ujedete na kolech."
"Já ale ještě nechci jet pryč. Ono to vstupné taky něco stojí a hlavně se chci koupat."
"Takže chceš říct, že jí ty plavky vrátíte až než půjdete domů."
"Třeba", řekl Boris. "Pokud je vůbec dostane."
Alena si povzdechla. Asi měla chuť něco říct, ale radši to neřekla. Šla pryč, Eva se ve vodě rozbrečela.
"Dáme jí je, už brečí", řekl Ivan.
"My jsme oba taky brečeli", odporoval Boris.
"To už fakt stačí."
"Až se ti omluví", řekl Boris.
Ivan šel za Alenou.
"Když se omluví a slíbí, že už nás nechá na pokoji, tak jí je vrátíme."
Alena zavolala na Evu. "Nebul. Slyšíš. Když se jim omluvíš a slíbíš, že je necháš na pokoji, tak ti je vrátí."
Eva šla ke břehu a klukům se omluvila. Slíbila, že to nebude nikomu žalovat. Boris pak dal plavky Aleně. Ještě Evu varoval, že jestli to nedodrží a bude žalovat, že bude mít smůlu. Pokud vleze do vody, plavky jí seberou a pak už pro ni nebude existovat žádná možnost.
Kluci odešli o kus dál a chvíli od kol sledovali, co holky dělají. Ty se o něčem bavily. Žalovat Eva nešla. Ale moc bych za to nedal, že chtěla. Jenže Jana jí to prostě nedovolila. Za chvíli přišli za Alenou a Evou jejich kluci. S Láďou jsme je nepozorovaně odposlechli. Eva pochopitelně chtěla, aby na Borise a Ivana šli. Ti byli teď ve vodě a těžko říct, zda by stačili ujet. Alena jí ale řekla, že je pitomá a klukům to zakázala.
"Tak co vlastně chcete?", ptal se jeden z nich.
"Nechte je na pokoji", řekla Alena.
"A ty si zvykni, že když něco slíbíš, že to máš dodržet."
"To ale bylo pod nátlakem", vymlouvala se Eva.
"Víš, co ti slíbili, když budeš žalovat. A nepochybuj o tom, že to dodrží. Ale já se na tebe podruhé vykašlu a nechám tě tam."
"Tak co, máme?", ptal se kluk.
"Zeptej se Evy", řekla Alena.
Ta zavrtěla hlavou. "Ne."
"Stejně jsou to ale pěkní hajzlové", řekla po chvíli Eva.
"Já myslím, že to mysleli ze začátku ze srandy, jenže ty jseš moc nedůtklivá." Prošel jsem kolem holek. Pozdravil jsem je. Alena mi normálně odpověděla. Eva řekla, že já jsem tu ještě chyběl.
"Určitě pro ně špicluje", řekla Aleně.
"Ty bys měla Alenu pozlatit", řekl jsem jí.
"Proč?", zeptaly se obě najednou.
"Protože Alena má stoprocentní pravdu."
"Takže jsi špicloval", řekla Eva.
"Proč myslíš, že šli jen po tobě a Alenu nechali na pokoji?"
Pokrčila rameny.
"Protože tys to na tom druhým koupališti přehnala. Tohle by ti udělal skoro každý kluk. Alena je normální, ta se bát nemusí."
"Slušnej kluk ví, kdy přestat", oponovala Eva.
Ukázal jsem jí ty dvě holky, na které doráželi Boris s Ivanem před chvílí a doporučil jsem jí, ať se jich jde na ně zeptat. Popsal jsem jim, co se dělo a jak je kluci nakonec nechali.
"Má pravdu, Evo", řekla Alena.
"A my tu jsme taky s holkami a ty ti řeknou to samé", řekl jsem.
