Na úvodní stránku



6/I

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1430


Kapitola šestá, I. část


Začátkem června jeli naši na sobotu a neděli pryč. Týden před tím sehnali chatu ke koupi. Byl jsem tam i já s bráchou. Je skutečně moc pěkná. Teď jeli rodiče dojednat koupi s tím, že tam zůstanou až do neděle. Nám s bráchou se nechtělo a tak jsme si vyprosili, že jsme směli zůstat doma. Řekli jsme, že se v domě hraje turnaj v pingpongu, který je pro nás hrozně moc důležitý a že bysme se ho rádi zúčastnili. Rodiče měli doboru náladu a protože Pavla slíbila, že na nás občas dohlédne, tak souhlasili a nechali nás doma. Odjeli už v pátek ve dvanáct hodin.

Turnaj byl jen záminka. Náhodou nám vyšlo, že Martin byl doma taky sám. Zrovna přijel jeho dvacetiletý brácha Jindra, který se vrátil v dubnu z vojny a teď má před svatbou a tak nechali Martina doma s ním. Jindra slíbil, že na něj dohlédne. Místo turnaje jsme chtěli jít zase do podzemních chodeb. Když jsme v lednu otevřeli ty mříže, zjistili jsme, že ta chodba je tak dlouhá, že to nemůžeme za půl dne stihnout. Tak jsme se rozhodli, že vyrazíme už v pátek a vrátíme se až v neděli. Musel jsem do toho ale zasvětit i bráchu. K tomu jsem ale nejdřív potřeboval souhlas Bohouše. Řekl jsem mu, že Martin se o prázdninách stěhuje pryč a že sám bych to těžko dál zkoumal a že brácha je spolehlivý a umí mlčet. Souhlasil, ani ho nechtěl podrobovat zkoušce odvahy.

Bráchu jsme s sebou ale ještě nevzali. Potřebovali jsme, aby byl doma a nějak to zařídil s Pavlou. Slíbil to s podmínkou, že na příští výpravu ho vezmeme s sebou. To jsme mu slíbili. Pavle jsme ale pravdu říct nemohli, protože by se o mě bála a nechtěla by si to vzít na svědomí. Martin to má jednodušší, řekl to Jindrovi na rovinu. Jindra mu řekl, ať na sebe dává pozor a ještě mu poradil, co si má s sebou vzít. Jindra je fakt skvělý kluk. Jediný s kým ho můžu srovnat je Pavel Mašek. Dost mi ho svým chováním připomíná. Ostatně je mu taky dvacet let. Vzhledově si ale nejsou podobní vůbec.

Kvůli nejužším místům jsme si s sebou nemohli brát moc objemná zavazadla. Každý jsme si vzali dva baťohy, do každé ruky jeden. Co se nevešlo do nich, jsme museli nacpat do kapes. Vzal jsem si s sebou rádio, abysme věděli o světě. Půjčil jsem si od bráchy Orbitu, protože moje Riga je zbytečně velká. Vzal jsem si několik náhradních baterií, bloček na mapování a kolečko na měření vzdálenosti. Mám takové malé. Sehnal mi ho Martin, abysme měli oba. Hned po škole ke mě Martin přišel a radili jsme se, co si s sebou vezmeme. Martin řekl, že ta chodba možná povede do nějakého města a že si s sebou bere peníze, kdyby si tam chtěl něco koupit. Vzal jsem si teda peníze taky. Chtěl jsem si vzít tu novou peněženku, co jsem dostal k Vánocům, ale z úsporných důvodů jsem si vzal starou, protože je menší. Zbyla mě velká spousta drobností, které jsem musel nacpat do kapes. Martin mi poradil, abych si to tam neházel jen tak, ale abych si to v kapsách pořádně urovnal. Malé věci jsem tedy dával do kapes vedle sebe. Napěchoval jsem do kapes co se dalo. Zbyla mi ještě jedna plochá baterka, která se už do žádné kapsy nevešla. Martin mi ji vzal k sobě. Vzal si džíny speciálně upravené, na kterých má na nohavicích zepředu nad koleny našity ještě dvě kapsy a na ně ještě menší kapsy. Do jedné z nich se mu moje plochá baterie ještě vešla, protože je neměl tak moc plné, aby mohl lézt po břiše, kdyby bylo třeba. Zkonstatoval jsem, že tyhle kapsy jsou dobrý nápad a že řeknu Pavle, aby mi je na nějaké džíny taky našila.

Zeptal jsem se Martina, co všechno si s sebou bere. Skoro všechno jsem měl taky. Oba jsme si vzali ještě jedny džíny, deku, spacák, jídlo. Já měl navíc rádio, Martin zase tepláky a svítilnu. Ta je dost důležitá, abysme nemuseli pořád svítit baterkama. Já jsem ještě vzal lihový vařič. Oba jsme si vzali dostatek pití. Na kalhoty jsem si na pásek zavěsil čtyři láhve se šťávou a Martin to udělal podobně. Ještě jsme měli každý jednu větší láhev v baťohu. Věci v kapsách a láhve nám ale pořádně stahovaly džíny dolů. Museli jsme si pořádně utáhnout pásky, aby nám džíny nespadly.

Vyrazili jsme. Ještě štěstí, že jsme nemuseli jít po ulici. Byli jsme tak ověšení, že bysme budili asi značnou pozornost. Sešli jsme do sklepa a otvorem jsme prolezli dolů do chodby. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme přes jeskyňku, ale na druhou stranu. Stejně stihneme prozkoumat jenom jednu chodbu. Tenhle směr za naším sklepem jsme ještě neznali vůbec a proto jsme se pro něj dnes rozhodli. Chodba je dostatečně široká i vysoká a tak se nám šlo dobře. Abysme se moc neunavili, tak jsme teď měřili vzdálenost krokováním. Oba máme nacvičené půlmetrové kroky. Kolečko používáme tam, kde se nedá jít a musíme lézt po čtyřech nebo se dokonce plazit po břiše. Svítili jsme jen jednou baterkou, šetřili baterie. Abysme se nespletli v počítání kroků, tak jsme po cestě mlčeli. Po určitém úseku jsme si vždycky porovnávali počet kroků. Martin to značil křídou a psal tam vzdálenost v metrech.

Chodba mírně klesala. Přišly schody, to v ostatních chodbách nebylo. Byli jsme zvědaví, jestli tam budou taky mříže. Po schodech jsme sešli do větší chodby, která vede na obě strany. Uprostřed teče potok. Šli jsme stále stejným směrem, já po pravé a Martin po levé straně potoka. Teď jsme radši svítili oba, abysme neuklouzli a nespadli do potůčku. Není sice moc hluboký, ale bylo by nepříjemné mít plné boty vody. Ušli jsme asi čtyři kilometry. Čas máme dobrý. Vždycky na kilometru dělal Martin velkou značku a po půl kilometru malou. Kilometry jsme si psali do bločku, abysme si je nemuseli pamatovat. Vždycky jsme jen počítali tisíc kroků. To je půl kilometru, takže jsme udělali malou značku a počítali jsme dalších tisíc kroků do celého kilometru.

Chodba teď začala stoupat a potok mizel pod skálou. Martin ho teda přeskočil na moji stranu, protože jeho strana se zužovala až úplně zmizela. Začalo mírné stoupání a chodba se zároveň snižovala. Po kilometru jsme už museli dávat pozor na hlavy. Následovaly další schody dolů. Schody byly nekonečné, ale dole byl strop zase vyšší. Chodba se dokonce rozšířila až na tři metry.

Po pravé straně se objevily dveře. Vytáhl jsem z kapsy šperháky a otevřel jsem je. Byl tam pokoj asi tři krát pět metrů. Z něho nevedlo žádné pokračování. Zase jsem teda dveře zavřel a šli jsme dál. Za chvíli byl na druhé straně stejný pokoj. Došli jsme ke kovovému žebříku. Nad námi byla šachta. Lezli jsme tady nahoru. Obě ruce jsme měli plné a tak to nešlo zrovna nejlépe. Martin si změřil, že rozteč mezi příčkama žebříku je pětadvacet centimetrů. Tak jsme počítali příčky. Bylo jich dvě stě, tedy padesát metrů. Martin odhadl, že můžeme být asi deset metrů pod zemí, jestli teda nad námi není nějaká hora.

Chodba u které žebřík končil, byla úzká a nízká. Dalo se v ní lézt akorát po čtyřech a otočit se v ní nedalo. Martin lezl napřed a já za ním. Martin narazil na malou mříž. Musel ji odemknout. Zavřít jsme ji za sebou nemohli, protože se nešlo otočit. I baťohy nám teď překážely ještě víc než na žebříku. Chodba se teď stále zužovala a snižovala tak, že jsme se museli plazit. Jeden baťoh jsme si uvázali, dokud to ještě šlo, na nohu a druhý jsme tlačili před sebou. Postupovali jsme teď dost pomalu. Strop stále klesal. Měřit jsme museli kolečkem. To ukazovalo po metrech a stupnici má do 9 999 metrů. Takže jsme nemuseli nic zapisovat, ostatně by to ani nešlo, protože strop byl už tak nízký, že už jsme nemohli ani vytáhnout z kapsy bloček. Pomyslel jsem si, že jestli to bude takhle pokračovat a pořád klesat, tak za chvíli neprolezeme a budeme se muset vrátit. Už jsem začínal drhnout o strop. Martin taky. Čekalo nás ještě další zúžení. Museli jsme dát ruce dopředu, abysme prolezli rameny. Naštěstí se asi po sto metrech chodba zase začala zvyšovat a rozšiřovat. Chodba se zvyšovala s každým metrem a za chvíli jsme mohli do kleku.

Pod džínama máme na kolenou hadrové chrániče. Na jejich nutnost jsme přišli už někdy koncem ledna, protože podlaha v chodbách je hodně tvrdá. Chodba teď byla stabilně tak vysoká, že se v ní dalo lézt zase po čtyřech. Začali jsme zase dělat značky. Pořád byla ale tak úzká, že jsme museli lézt za sebou. Ve tři hodiny jsme se na chvíli zastavili a napili se. Martin se podíval do mapy, kde asi jsme. Odhadl, že jsme ušli asi osm kilometrů. To jsme tedy ještě pod Prahou.

Po desetiminutovém odpočinku jsme pokračovali. Ulezli jsme další kilometr. Trvalo nám to půl hodiny a další nám trval už přes čtyřicet minut. Přáli jsme si, aby se už strop konečně zvýšil, ale museli jsme vydržet ještě celý kilometr. Pak se strop konečně začal zvedat. To nám opět dodalo sil. Pořád jsme sice ještě museli lézt po čtyřech, ale už to tu nebylo tak těsné.

Bylo šest hodin a tak jsme se rozhodli, že se navečeříme. Chodba tu už je širší a tak jsme se mohli k sobě otočit. Řekl jsem, že zpáteční cesta bude pěkně hnusná, zvlášť kvůli té pitomé šachtě budeme muset lézt pozpátku. Martin řekl, že polezeme popředu a tam se nějak otočíme. Koukal se na to a prý to půjde.

K večeři jsme si každý vzali dva krajíce se salámem a šťávu. S tou jsme šetřili, aby nám vystačila. Dneska musíme každý vystačit s jednou lahví, na zítra máme každý dvě a na neděli zbytek.

Rozhodli jsme se, že budeme po večeři ještě chvíli pokračovat v cestě. Tady se nám to k spánku moc nelíbilo. Navíc se nám ještě ani spát nechtělo. Šli jsme dál, strop šel rychle nahoru. Už se dalo jít v předklonu. Moc pohodlně se nám sice nešlo, ale rozhodně to bylo lepší, než lézt po čtyřech. Chodba byla širší a už bysme se tu klidně i dva vyhli, sice těsně ale přece. Na to abysme šli vedle sebe, ale ještě dost široká nebyla a tak jsme šli za sebou. Po dvanácti kilometrech jsme už měli jenom skloněnou hlavu a po dalších sto metrech jsme už šli vzpřímeně. Překřížili jsme tři chodby. Na jejich konec jsme nedohlédli. Rozhodli jsme se, že je budeme zkoumat jindy a šli jsme rovně. Po obou stranách teď byly tři páry děr, které vedly do šachet. Podívali jsme se tam. Bylo to stejné, jako jsme viděli před Vánocemi. Počkal jsem dole a Martin do jedné šachty vlezl a vylezl až nahoru. Je deset metrů vysoká a končí úzkou chodbou, kterou by bylo potřeba se plazit. Navíc není v našem směru. Šli jsme dál na sever, pokud to teda šlo. Minuli jsme dvoje dveře. Za nimi byla šachta, asi jeden a půl metru široká. Šli jsme dál. Minuli jsme dvě křižovatky. Asi deset metrů za tou druhou začal strop zase klesat. Bylo devět hodin a tak jsme se rozhodli, že tu přespíme. Chodba tu byla asi dva metry široká a i podlaha tu je jakoby porostlá mechem a tedy je měkká. Rozložili jsme si teda deky vedle sebe a vytáhli jsme spacáky. Martin rozsvítil lampu. Zhasli jsme baterky. Pustil jsem rádio, ale hrálo dost mizerně, ale to asi proto, že jsme pod zemí.

Martin se zase díval, kde jsme. Jestli jsme dobře měřili, tak jsme ušli asi šestnáct a půl kilometru, takže už jsme za Prahou. Martin odhadl, že můžeme být někde pod Dolníma Chabrama. Řekl jsem, že podle těch chodeb asi už budeme pod Chabrama, asi to vede do sklepů. S tím Martin souhlasil. V tom jsme uviděli, jak se na konci chodby mihlo světlo. Bylo to přesně na té křižovatce. Chtěl jsem rychle vypnout rádio, aby nás nebylo slyšet, ale Martin mě zadržel.

"Už nás stejně slyšeli", řekl. "Budeme dělat, že o nich nevíme."

"Proč?", zeptal jsem se a hlas se mi při tom třásl strachem.

"Kdyby nám chtěli něco udělat, tak by šli rovnou sem. Ale myslím, že se s námi spíš raději nechtějí setkat", vysvětloval Martin. Domníval se, že je to třeba nějaká banda, která se dostane chodbami do sklepa, sklepem do bytu a ten pak v klidu vykrade. Taky mě už napadlo, že by se takhle daly vykrádat byty. Většina lidí totiž nemá sklepy zamčené. O tom jsme se s Martinem přesvědčili při našem průzkumu loni i letos. Ve škole jsme se taky dostali až do šaten.

"Jenže, když to jsou lupiči, tak nám můžou něco udělat nebo nás i zabít", namítl jsem. Martin se mnou nesouhlasil.

"Co by z toho měli, když by zbytečně zabili dva malé kluky, kteří jsou pro ně neškodní. Akorát přitěžující okolnost. Jestliže jsou přesvědčeni, že jsme je neviděli, tak jsme pro ně naprosto neškodní."

Chvíli jsme mlčeli.

"Půjdeme radši spát", řekl Martin. Zalezli jsme do spacáků a já jsem vypnul rádio. Lampu jsme ještě nechali chvíli svítit. Světlo se znovu objevilo a zase zmizelo. Uslyšeli jsme i dětský nebo ženský hlas, ale někdo ho okřikl: "Pst". Když světlo zmizelo, Martin vyskočil ze spacáku a šel se tam dívat. Hrozně jsem se bál.

"Nechoď tam", zaškemral jsem. Ale Martin neposlechl. Zmizel ve tmě. Hrozně jsem se bál. Jestli ho chytnou, tak se tu strachy zblázním. Škoda, že nejsme od těch chodeb odděleni tou nízkou chodbou. Tam by aspoň neprolezli. Přece jen jsou ty nízké chodby k něčemu dobré. Znovu se objevilo světlo. Byl to Martin. Konečně se vracel.

"Šli směrem na východ. Dva chlapi a dítě", řekl mi.

"Co když nás v noci přepadnou?"

"To těžko. Co by z toho měli? Ale pro jistotu si pojistím baterku, aby nám ji neštípli, až budeme spát", řekl a strčil si ji do džín mezi nohy. To je odbrý nápad, tam ji hledat nebudou. Udělal jsem to taky. Rádio jsem schoval aspoň do spacáku. Kdyby ho ukradli, tak by brácha řádil. Zalezl jsem do spacáku, jak nejvíc jsem mohl. Martin zhasnul a za chvíli usnul. V noci jsem se probudil. U našich věcí stála nějaká postava a skláněla se nad Martinovým baťohem, který měl u nohou. Strachy jsem se neodvážil ani pohnout a cítil jsem, že mám trochu vlhko v trenýrkách. Nevěděl jsem, co dělat. Strachem jsem se nemohl ani pohnout.

Martin se pohnul a spal dál. Muž zbystřil pozornost a zhasnul baterku. Martin se otočil a rozespale zívnul. Slyšel jsem tiché vzdalující se kroky, až ztichly. Všiml jsem si, že Martin nespí. Vytáhl baterku a pod spacákem si posvítil na hodinky. Byla jedna hodina. Řekl mi, ať spím, že bude do tří hlídat a pak mě vzbudí a prohodíme si to. Byl jsem rozrušený a nemohl jsem dlouho usnout. Pak jsem konečně přece jen usnul. Probudil mě Martin. Bylo osm. Už měl zapálenou lampu.

"Proč jsi mě nevzbudil?", zeptal jsem se. "To jsi hlídal celou noc sám?"

"Usnul jsem", přiznal se. "Ale myslím, že se už nevrátil. Nic nezmizelo."

Zkontroloval jsem si své baťohy a skutečně tam bylo všechno. Martin mi pak řekl, jak to bylo v noci. Probudil se dřív než já, ale dělal, že spí a pozoroval ho. Nejdřív svítil do stropu a pozoroval nás v odraženém světle. Když jsem se já vzbudil a pohnul jsem se, tak rychle zhasnul. Jenže já v té době ještě pořád spal a pohnul jsem se jenom ze spaní. Za chvíli zase rozsvítil a svítil na naše baťohy. Pak se k jednomu sklonil a když ho začal otvírat, tak se začal Martin hýbat, aby ho zahnal. Skutečně zhasnul a zmizel. Tím se potvrdila Martinova domněnka, že nechce, abysme o něm věděli.

Martin si toho muže dobu prohlížel a tak mi ho dokonale popsal. Mezitím jsme si vařili čaj a chystali snídani. Je to asi třicetiletý muž s plnovousem. Je asi sto osmdesát centimetrů vysoký, protože musel být mírně skrčený. Martin se totiž znova vzbudil v půl sedmé a než jsem se vzbudil já, stačil si zkontrolovat baťoh a ještě změřit výšku stropu.

Po snídani jsme začali zase balit. Ani jsem si už netroufal pustit rádio. Pokračovali jsme dál. Strop ještě chvíli klesal, ale pak zase trochu stoupl a ustálil se ve výšce sto devadesát centimetrů. Cestou jsem se zeptal Martina, jak vypadali ti tři lidi. Řekl mi, že to asi byl jeden z nich. To dítě, co s nima šlo, může být prý vysoké asi jako my. Martin je ale viděl zezadu, takže ani neví, jestli to dítě bylo kluk nebo holka a protože byla tma, tak ani neví, jak bylo oblečené. Viděl je jenom asi dvě vteřiny. Ani neví jistě, jestli ti dva byli oba muži.

Strop zase trochu klesal, ale brzo přestal klesat. Mohli jsme jít vzpřímeně, ale museli jsme dávat pozor na hlavy. Strop je totiž kamenný a není rovný. Chodba se zase zúžila, takže jsme museli jít za sebou. Ušli jsme mlčky asi ještě čtyři kilometry. Zase jsme narazili na křižovatku chodeb. Minuli jsme ještě dvě příčné chodby, které byly kousek od sebe. Mezi nimi byly kovové dveře, těm jsme ale tentokrát nevěnovali pozornost. Zatím totiž vždycky byla za každýma dveřma jen šachta. Chodba se dále snižovala a zužovala. Lezli jsme po čtyřech, ale brzo jsme se museli plazit. Zase jsme dřeli o strop. Ten už ale teď neklesal a chodba se rozšiřovala, nejdříve na dva metry a pak až do nedohledna. Lezli jsme prostředkem, kde bylo jakési korýtko a bylo tam tudíž na výšku nejvíc místa. Korýtko ale náhle skončilo a byla tam vyvýšenina. Jen tak tak jsme se tam protáhli. Strop tu byl naštěstí dokonale hladký, tak to ještě šlo. Asi po čtyřech metrech začal strop zase stoupat. Zdi jsme kolem sebe už neviděli. Když to trochu šlo, tak vytáhl Martin z kapsy křídu a začal dělat šipky, abysme až polezeme zpátky, trefili do chodby.

Za chvíli jsme už lezli po čtyřech, potom jsme šli ohnutí a za chvíli už vzpřímení. Octli jsme se v obrovské jeskyni. Když jsme byli už dost od kraje, nakreslil Martin na zem viditelný kříž. Uprostřed jeskyně tekl široký potok. Šli jsme nejdříve doleva, proti proudu. Ušli jsme asi tři sta metrů až začal strop zase klesat. Potok tekl z pod skály. Chvíli jsme šli ještě v předklonu, ale odhadli jsme, že už bysme se stejně asi moc dál nedostali. Šli jsme tedy zpátky po proudu. Asi po pěti stech metrech od místa, kde jsme se otočili, bylo jezírko. Je až ke kraji jeskyně, takže jsme dál nemohli.

"Mít tak loďku", povzdychl jsem si.

"Třeba tu někde bude", řekl Martin.

Prohlíželi jsme okolí, ale nic jsme nenašli. Šli jsme tedy zpátky ke kříži. Ještě štěstí, že ho tu Martin udělal. Bez něj bysme tu chodbu určitě nenašli. Jeskyně vypadá v celém půlkruhu stejně a chodba není na potok kolmá.

Vraceli jsme se po šipkách. Zase jsme museli do předklonu a pak lézt po čtyřech až zase po břiše. Dolezli jsme až k začátku šipek. Teď přišlo nejnižší místo. Museli jsme si hledat cestu, kde se dalo prolézt a hlavně jsme museli najít tu průrvu, kterou jsme sem vlezli. Konečně jsme ji našli. Trochu jsme prve uhli doleva, ale protože nás to teď dál nepustilo, tak jsme museli jít pořád doprava, až jsme ji našli. To nám ještě pomohlo to, že tam byla niť z našich džín. Jinak bysme ji možná přešli. Zase jsme dřeli o strop.

Konečně jsme byli zase v korýtku a pak už strop stoupal. Vrátili jsme se až k první chodbě. Váhali jsme, jestli se jí máme pustit. Podíval jsem se na hodinky, bylo už deset. Docela bych si někde na chvíli sednul. Napadlo mě, že jsme si mohli na chvíli sednout v té jeskyni, ale teď by mě tam už nikdo zpátky nedostal. Leda, kdyby se objevili ti chlapi, to bych se tam vrátil myslím ještě rád. Tam by za námi totiž nemohli. Jak jsem si na ně vzpomněl, tak jsem se začal zase trochu bát. Co kdybysme je tu zase potkali? Martinovi jsem ale nic neřekl. Všiml jsem si, že se mu do té chodby taky moc nechce. Navrhl jsem, abysme se přece jen podívali do těch dveří. Martin souhlasil a řekl, že jestli tam bude šachta, tak ji prozkoumáme. Rád by tu někde vylezl na povrch a podíval se, kde jsme. To já taky.

Dveře byly asi padesát metrů od nás. Šli jsme k nim, Martin vytáhl šperhák a otevřel je. K našemu překvapení tu byla místnost, asi tři krát čtyři metry. V jednom rohu byl kovový žebřík, který vede nahoru do šachty. Místnost je vysoká asi něco málo přes dva metry. Je tu dokonce i jakýsi dřevěný stůl a dvě židle. U zdi je něco, co připomíná dvě dřevěné postele, ale bez slamníků. Prostě dvě prkna, asi sto šedesát centimetrů dlouhá a asi sedmdesát centimetrů široká. U zdi je dále primitivní police.

"Jako by to tu bylo nachystané pro nás", řekl Martin. Shodil bágly na zem a já to udělal po něm.

"Tady bysme mohli dneska přespat", navrhl jsem. Zavřel jsem za námi dveře. Je na nich dokonce i řetízek na zajištění a tak jsem je zajistil. Martin souhlasil s tím, že tu přespíme.

"Tady budeme v noci bezpeční a ti tři na nás nebudou moct", řekl jsem a zamknul jsem. Martin vytáhl lampu, dal ji na stůl a zapálil. Zhasli jsme baterky. Lampa osvětlovala místnost. Natáhli jsme se na postele. Nejsou zrovna nejměkčí a tak jsme si pod sebe dali deky a na ně spacáky. Lehli jsme si na břicha, hlavama k sobě. Martin vytáhl mapu. Odhadl, že bysme mohli být v Klecanech. Já jsem zatím pustil rádio. Hrálo lépe než včera. Martin odhadl, že můžeme být něco přes deset metrů pod zemí. Podle té jeskyně mu ale připadalo, že to bude míň.

Chvíli jsme leželi a odpočívali. Pak jsme se rozhodli, že půjdeme na průzkum. Rozhodli jsme se, že věci necháme tady. Baťohy jsme dali do police, láhve s vodou taky. Martin si sundal i džíny a odhodil je na postel. Tvrdil, že je nejmíň o deset kilo lehčí a že by se mohl vznášet. Vzal si na sebe tepláky. Taky jsem si džíny svlékl a skutečně to byla úleva. Vzal jsem si na sebe druhé, které jsem měl v baťohu. Jsou sice vypasované, ale přesto jsem se v nich cítil volněji než v těch prvních. Do kapes jsem si dal jen šperháky, notes a tužku. Pak jsem ale ještě radši přidal do kapsy ještě krabičku s náhradní žárovičkou a jednu plochou baterku. Martin si taky vzal do kapsy pár drobností, zhasnul lampu a vydali jsme se na průzkum.

Příčky žebříku jsou zase po pětadvaceti centimetrech. Je jich čtyřiadvacet, tedy šest metrů. Šachta je zakončena poklopem. Z naší strany byl uzavřen závorou. Martin ji odstrčil a opatrně poklop otevřel. Začínal jsem se zase bát. Co když vlezeme do sklepa a někdo nás tam nachytá? Ale nikdo tu nebyl. Octli jsme se ve sklepě. Museli jsme znova po žebříku, tentokrát dřevěném. Je asi dva metry vysoký a vylezli jsme po něm na dřevěnou podestu. Z té vedou dřevěné točité schody, které jsou místy ztrouchnivělé. Našlapovali jsme ke kraji, kde jsou pevnější než uprostřed. Octli jsme se v dalším sklepě. Vyšli jsme po kamenných schodech ke dveřím. U nich je i vypínač. Martin jím otočil, ale nic se nerozsvítilo. Radši s ním teda otočil zpátky. Poslouchal chvíli za dveřmi. Bylo tam ticho. Zkusil vzít za kliku, ale dveře byly zamčené. Vytáhl šperhák a otevřel je. Trochu zavrzaly. Strnuli jsme. Martin se po chvíli protáhl ven. Já jsem radši ještě chvíli vyčkával, až mi Martin ukázal, že je to dobré. Pak jsem se opatrně protáhl taky ven.

Byli jsme v předsíňce. Prosvítalo sem denní světlo. Martin otevřel jedny dveře, které nebyly zamčeny. Vedou na starý záchod, který nebyl hodně dlouho používaný. Bál jsem se, aby nás tu nepřistihl majitel. Martin byl ale přesvědčený, že je to opuštěné. Zkusili jsme druhé dveře. Vypadalo to za nimi jako koupelna. V koutě stála vana, která byla skoro do poloviny zapadaná svinstvem a pokrytá pavučinami. Teď už nebylo pochyb, že je to skutečně opuštěné. Už jsem se tolik nebál.

Martin otočil kohoutkem, ale nic z něho neteklo. Otočil vypínačem, ale nic se nerozsvítilo. Až teď si všimnul, že tam není žárovka. Elektřina bude asi dávno odpojená. Zkusili jsme další dveře. Octli jsme se ve velké hale. Je dost tmavá, přestože tu je obrovské okno. Jenže přes něj není vidět, jak je špinavé. Vpravo jsou schody nahoru, vlevo další dveře. Nábytek tu není, jenom v rohu stará kamna. Martin otevřel dveře. Oslnilo nás trochu víc světla. Je tu další místnost. Je trochu menší. Jedna okenní tabulka je rozbitá a proniká jí sem světlo.

Šli jsme se podívat po schodech nahoru. Jsou tu dvě menší špinavá okna a dvoje dveře. Těma vpravo jsme se dostali do velké haly s probořeným stropem. Prosvítalo sem světlo a je tu pěkná spoušť. Vlevo jsou ještě jedny dveře, ale ty nám nešly otevřít, protože se otevírají dovnitř a na zemi je asi dvoucentimetrová vrstva sutě.

Vyšli jsme zase na schodiště a otevřeli jsme druhé dveře. Dostali jsme se do malého pokojíku se zkosenýma stěnama. Naproti byly další otevřené dveře a za nima dřevěné schody. Martin se po nich pustil nahoru, ale schodiště se pod ním propadlo. Naštěstí byl teprve na druhém schodu a tak si jen trochu narazil loket. Dolů spadl trámek a Martin měl štěstí, že nespadl na něho.

Trámek byl docela pevný a tak jím Martin překlenul schodiště a lezl nahoru. Odtamtud sem pronikalo denní světlo. Je to půda, ale se značně děravou střechou. Pustil jsem se za Martinem. Stanuli jsme na betonové podlaze. Moc velkou důvěru jsem k ní ale neměl, protože kousek od nás byla probořená. Byla to ta díra, kterou jsme viděli zespoda z toho velkého pokoje.

V koutech půdy bylo staré harampádí. Martin našel starý revolver. Je rezavý, ale se zásobníkem jde otáčet a s kohoutkem jde taky hýbat. Ještě jsme zpřehrabali pár věcí. Našli jsme tu starou vojenskou přílbu, ještě z Rakousko-Uherska a v ní byl ještě jeden revolver. Martin, který přílbu objevil, mi ho nabídl a já si ho pochopitelně vzal. Zastrčili jsme revolvery do kapes a dívali jsme se dírou ve střeše. Měli jsme krásný výhled na celé město.

"To budou asi Klecany", řekl Martin. "Támhle je něco jako kasárna", řekl a ukázal na větší budovu. Namítl jsem, že by to taky mohla být Řež. Martin ale řekl, že podle těch kasáren to spíš vypadá na Klecany.

Slezli jsme po trámku zase dolů a sešli po schodech do haly. Vrátili jsme se do předsíňky a zkusili jsme otevřít poslední dveře. Byly nejmasívnější a byly zamčené. Mají dva zámky. Druhý je trochu menší a tak musel Martin najít příhodnější šperhák. Konečně jsme je otevřeli. Šly ztěžka a drhly o podlahu. Oslnilo nás plné denní světlo. Sešli jsme tři schody a octli jsme se na opuštěné, zarostlé zahradě. Byla to opravdová džungle. Je tu dvorek, zarostlý ve spárách půl metru vysokým plevelem. Prodrali jsme se k brance. Nešla otevřít a tak jsme přelezli plot. Octli jsme se na kamenité cestě. Vedle je březový háj a dole pod kopcem městečko.

"Půjdeme se tam podívat?", zeptal jsem se.

Martin se podíval na hodinky. Bylo čtvrt na dvanáct.

"Skoro bych se šel dřív dolů najíst", řekl.

"To je pravda", souhlasil jsem.

"Ještě se tu chvíli koukneme, ne?", navrhl jsem. Martin byl pro. Vedle jsou ještě dva opuštěné domky. Šli jsme je navštívit. U jednoho byly zarezlé dveře. Vylezli jsme tedy na strom a po větvi jsme sklouzli na balkón. Dveře z balkónu nešly odemknout, protože měly přes zámek víčko, které bylo zarezlé a nepodařilo se nám ho odklopit. Martin tedy sebral rozbitou tašku, která spadla se střechy a rozbil jí okno. Dírou ve skle si ho otevřel. Okno je tu dvojité a tak musel rozbít ještě jedno. Vlezli jsme dovnitř. Dům je stejný, jako ten první. Teď jsme byli v hale, která má v sousedním domu probořený strop.

I v tomhle domě byly na půdě spousta krámů, ale nic zajímavého. Troufli jsme si po žebříku ke střešnímu vikýři. Pak jsme sešli dolů do přízemí a vylezli jsme ven oknem. Octli jsme se na stejně zpustlé zahradě.

Třetí dům je v nejhorším stavu. Na půdu jsme se ani nedostali, protože bylo zbořené schodiště od prvního patra. Vylezli jsme tam zase po stromě, ale nebylo tam nic zajímavého. Bylo už dvanáct a tak jsme se vrátili zpátky do prostředního baráku. Zamkli jsme za sebou venkovní i sklepové dveře a sestupovali jsme opatrně dolů. I přes veškerou opatrnost se se mnou jeden schod prolomil a sjel jsem až na podestu. Martin šel naštěstí až za mnou, jinak bych ho byl srazil dolů. Po žebříku jsme se pak už dostali bez nehody. Zavřeli jsme za sebou zase poklop na závoru a slezli jsme po železném žebříku dolů. Martin rozsvítil lampu a připravil lihový vařič. Ohřáli jsme si jídlo a naobědvali jsme se.

Po obědě si Martin vzal džíny, které měl v baťohu a šli jsme zase ven. Tentokrát jsme za sebou přivřeli sklepové dveře a venkovní jsme zamkli. Šli jsme dolů po cestě do městečka. Byl to asi kilometr po klikaté cestě. Ta vedla na silnici a po ní jsme došli až k ceduli s nápisem Klecany. Šli jsme kus do města, až jsme došli na náměstí. Všechny obchody už měly zavřeno. Zašli jsme aspoň do hospody na limonádu. Pak jsme šli ještě kus dál. Nebylo tam ale nic, co by nás zajímalo. Vrátili jsme se teda.

Kousek od silnice je rybníček. Na chvíli jsme si k němu sedli do trávy. Za chvíli jsme šli podél rybníčku. Všimli jsme si, že asi po půl kilometru mizí v jeskyni.

"To je ono", řekl jsem. Martin jen přikývl.

Koukli jsme se, jestli tu není někde lodička. V křoví něco bylo, ale velice děravé. Napadlo mě, že bysme si mohli odnést horem šaty a pak jít jen v trenýrkách a doplavat tam. Ale cesta z jeskyně jenom v trenýrkách po břiše mě vůbec nelákala a tak jsem to ani nevyslovil.

Martin našel vor. Vyzkoušel ho a zjistil, že je docela stabilní. Vylezli jsme na něj a unesl nás. Sehnali jsme teda ještě dlouhý klacek na odstrkávání a vypluli jsme. Blížili jsme se k jeskyni velice pomalu, protože jsme plavali proti proudu a ten nás odnášel zpátky. Martin zuřivě odpichoval a já ho po chvíli vystřídal. Přece jen jsme se pomalu přibližovali. Naštěstí tu nebylo moc hluboko a tak jsme pořád dosáhli klackem na dno. Odhadoval jsem, že tu může být maximální hloubka tak dva metry.

Konečně jsme byli v jeskyni. Rozsvítili jsme baterky. Museli jsme jet asi ještě pět set metrů, než jsme dojeli ke břehu. Našli jsme kříž a šipky a plazili jsme se zpátky. Vor nám odnesl proud zpátky na jezero.

Když jsme byli v nejnižším místě, uvědomil jsem si hroznou věc. Dlouho jsem se jí neodvážil vyslovit nahlas, až když už jsme byli v místech, kde jsme šli v předklonu.

"Martine, my jsme ale v pěkným průšvihu", řekl jsem.

"Proč?", podivil se.

"Protože já dal na dveře řetízek a nedostaneme se tam."

Čekal jsem, že mě za to Martin nakopne, alespoň já na jeho místě bych to asi udělal. Šel jsem před ním v předklonu, takže by k tomu měl ideální příležitost. Místo toho řekl: "Pokusíme se tam prostrčit ruku a nějak to otevřít." V duchu jsem doufal, že se to povede, protože jinak bysme byli ztracení, protože vor nám odplaval.

Konečně jsme byli u dveří. Martin je odemkl a prostrčil ruku. Řetízek se mu ale sundat nepodařilo. Zkoušel jsem to taky, ale bylo to marné. Bylo mi do breku.

"A vor nám uplaval", připomněl jsem a začínal jsem brečet.

"Nebul", řekl mi Martin. "Nějak to uděláme. Ty dva domy vedle mají přece taky sklepy a v těch jsme nebyli. Je dost pravděpodobné, že jsou na ty chodby taky napojené."

Bleskla mi jiskřička naděje, ale zase zhasla.

"No jo, ale to můžeme hledat taky týden."

"Ale taky třeba pět minut", řekl optimisticky Martin a šel zpět k chodbě. Zahnul do ní a hledal dveře. Místo toho našel díru. Nakoukl do ní.

"Fuj", řekl s odporem. "Tady se nějaké prase vykadilo."

"Myslíš, že to vede do toho sousedního domu?", zeptal jsem se. Martin přikývl. Skutečně je to dost pravděpodobné, ale moc se nám tam ani jednomu z nás nechtělo.

"Zkusíme najít vchod do tohoto druhého domu", řekl Martin a vrátil se zpět na hlavní chodbu. Šel jsem za ním. Šel do druhé příčné chodby. Tam ale nic nebylo. Pomyslel jsem si, že to je ztracené. Martin ale ještě zkusil jít na druhou stranu chodby a tam díru našel. Šachta je dost úzká, ale jenom dole. Pak to už šlo. Nahoře nás ale nečekal poklop, ale úzká chodba. Zase jsme museli lézt po břiše. Neměli jsme s sebou nákoleníky a tak to bylo dost nepříjemné. Strop zase klesal a zase jsme o něj drhli zádama.

"Kdo ví, kam to vede?", pomyslel jsem si. Chodba se trochu zvýšila a nepatrně rozšířila a končila.

"Asi to nebude ono", řekl Martin. Obrátil se na záda a nad sebou uviděl poklop.

"Ba ne, přece. Posviť mi sem." Posvítil jsem tam a Martin se pustil do zámku šperhákem. Octli jsme se ve sklepě. Měl dvě podlaží, jenže tu nejsou vůbec schody. Jsou sesypané. Pomyslel jsem si, že je to další překážka a tentokrát asi nepřekonatelná. Martin řekl, abych mu pomohl vylézt na dřevěnou podestu. Udělal jsem mu z rukou stoličku. Martin si do ní stoupl jednou nohou a druhou si mi stoupnul na rameno a byl nahoře. Jenže co já? Nahoře byl ale naštěstí žebřík a Martin mi ho podal.

"Ale opatrně, ať pod tebou nepraskne", upozornil mě. Skutečně nebyl moc pevný. Martin mě ale trochu nadlehčoval za ruku, kterou jsem mu podal a tak to žebřík vydržel. Vytáhli jsme ho zase zpátky nahoru. Teď nám posloužil místo schodů. Martin po něm opatrně vylezl ke dveřím a odemkl je. Pak musel zase slézt trochu dolů, aby mohl dveře otevřít, protože se otvírají dovnitř. Potom vylezl ven a já za ním.

Otevřeli jsme hlavní dveře a zamkli za sebou sklep. Vyšli jsme ven, kde nás překvapil déšť. Mezitím totiž začalo pršet. Zamkli jsme za sebou hlavní dveře a rychle jsme proběhli k brance a z ní ven. Běželi jsme k "našemu" domu. Přelezli jsme plot a honem jsme běželi k domovním dveřím. Ty jsou sice kryty stříškou, ale ta je zborcená, takže než Martin odemkl, jsme byli pořádně promočení. Zase jsme za sebou zamkli a šli jsme do sklepa a dolů do "našeho" pokoje. Martin rozsvítil lampu a já jsem zase zamknul dveře, které jsme prve odemkli, když jsme se sem snažili dostat z druhé strany.

Svlékli jsme ze sebe mokré šaty a sušili jsme je nad lihovým vařičem. Při tom jsme si dělali večeři a já jsem pustil rádio. Martin si oblékl zase tepláky. Já jsem byl chvíli v trenýrkách, protože se mi nechtělo vyndavat z suchých džín ty věci, které tam mám tak úsporně narovnané, ale sedět v nich s plnýma kapsama se mi taky nechtělo. Bylo mi ale zima a tak jsem si je ještě před večeří oblékl, ale dal jsem přednost lenosti před pohodlím.

Martin si dal do kapsy zase šperháky a řekl, že půjde ještě na chvíli na průzkum. Bylo teprve pět. Sice se mi už nikam nechtělo, ale protože bych tu nezůstal za nic na světě sám, tak jsem šel s Martinem. Zhasli jsme lampu, vypli rádio a zamkli za sebou. Půl hodiny jsme se procházeli příčnými chodbami. Pak jsme šli zpátky. Zamkli jsme a já dal zase řetízek.

"Ráno budeme muset jít zpátky", řekl Martin.

Zjistil jsem, že mi stojí hodinky. Ráno jsem je zapomněl natáhnout. Zeptal jsem se Martina, kolik je hodin. Zjistil, že mu taky stojí, taky je zapomněl natáhnout.

"Ještě, že máme s sebou rádio", řekl jsem a pustil jsem ho. Za chvíli jsme se dočkali časového znamení, které nám oznámilo, že je osmnáct hodin. Seřídili jsme si teda hodinky a natáhli jsme je. Protože jsme byli za celý den ztahaní, tak jsme se dohodli, že půjdeme spát. Aspoň ráno nezaspíme, protože bysme měli odsud vyrazit nejpozději v osm.

Navrhl jsem, abysme si dali postele raději vedle sebe, že jsou dost úzké a aspoň z nich nebudeme padat. Ve skutečnosti jsem ale chtěl být blíž Martina, protože jsem se zase začínal trochu bát. Souhlasil a pomohl mi dát jeho postel vedle mojí. Já budu spát u zdi a Martin u stolu. Zalezli jsme do spacáků. Martin ještě před tím natáhl od poličky k žebříku šňůru a na jsme si pověsili mokré džíny a košile. Na sobě jsem měl teď tričko, které s sebou Martin prozřetelně vzal a které mi teď půjčil. On si vzal teplákovou bundu.

Martin zhasnul lampu. Tentokrát jsme se už tolik nebál. Jsme z obou stran zamčení, ale přesto jsem moc klidný nebyl. Martin hned usnul jako dřevo a já chvíli po něm. V noci mě probudily hlasy za dveřmi.

"K...a, někdo tam dal řetízek. Kterej blbec."

"Tak to vyrazíme", ozval se dětský hlas.

"To jistě, kovové dveře", odpověděl mužský hlas. Někdo začal do dveří bouchat, hrozně se to rozléhalo.

"Nech toho Martine!", přerušil ho druhý hlas. Bouchání přestalo.

"Radši zkus ten řetízek sundat."

Byla tma a nebylo nic vidět. Kluk na druhé straně zřejmě prostrčil dovnitř ruku a snažil se sundat řetízek. Trnul jsem hrůzou, jestli nemá tenčí ruku než já nebo Martin a řetízek sundá. Zase jsem měl mokro v trenýrkách a nebyl jsem schopný pohybu. Vlhko jsem pocítil i vzadu. Bylo to hrozné.

"Tak dělej."

“Počkej", ozval se kluk. Nekonečné vteřiny čekání a pak ulehčující. "Nejde to."

"K sakru", zaklel mužský hlas. "Jak se dostaneme nahoru?"

"Tak půjdem vedlejším barákem."

"Tam ne, tam je v šachtě nakadíno", ozval se zase kluk.

"Ty prase" a na druhé straně dveří mlaskla facka.

"Třetí šachta je ale hrozně úzká, tam neprolezeme a ho...ma se mi brodit nechce."

"Já za to nemůžu, já to někde musel udělat", hájil se kluk.

"Tos to nemohl ty blboune udělat v té úzké šachtě? Já bych tě..." Rána tentokrát nedopadla. Kluk buď uhnul a nebo si to ten chlap rozmyslel.

"Neřvěte tak, co když tam jsou ti haranti."

"Ti už jsou dávno doma."

"Tak o tom bych tak přesvědčenej nebyl."

Oba muži ztlumili hlasy. Kdybych aspoň věděl, jestli Martin spí, ale ležel bez hnutí.

"Zkus to ještě jednou."

Opět se hýbou dveře a kluk se snaží. Další nervák, dlouhé vteřiny.

"Moment, možná to půjde", říká kluk.

Teď se Martin pohnul.

"Chybí mi pár milimetrů."

"Snaž se, nebo ti v těch ho..ech, cos tam na..al, vykoupu držku."

"Nejde to", říká s pláčem kluk. Padla další facka a ne jedna. Kluk ječí: "Ne" a hlasy se vzdalují. Oba ležíme asi deset minut bez pohnutí. Pak už je klid.

"Neměli bysme zamknout?", ptám se Martina šeptem.

"Ne, kdyby se vrátili, tak nesmí nic poznat", šeptá Martin. Hlas se mu taky chvěje.

Dobu se nic neděje. Odhaduju, že už je to asi půl hodiny.

Martin se opatrně podíval na hodinky. Je něco po druhé hodině. Nemůžeme dlouho usnout. Nakonec jsme přece jenom usli, ani nevím kdy.

Ráno mě budí Martin. "Vstávej, je už půl osmé". Vylézám ze spacáku. Mokré trenýrky se na mě z obou stran lepí. Martin už udělal snídani. Vylézám ze spacáku a snažím se, aby Martin neviděl, co se mi stalo. Všiml si toho. Čekám posměch. Místo toho ale vytáhl z baťohu čisté trenýrky a nabídl mi je.

"Na, převleč se." Pak vyndavá z police láhev s vodou. "Mám tu trochu čisté vody", říká.

"Umyj se." Podává mi ještě i hadr. V jeho tváři není ani náznak posměchu. Přiznávám mu, že jsem se v noci hrozně bál. Říká, že taky trnul, když tam ten kluk strkal ruku. Nejvíc trnul, když kluk říkal, že se mu to možná povede. To vím, to se Martin pohnul. Řekl mi, že v tu chvíli přemýšlel, jestli nemá vyskočit a ty dveře přibouchnout a trochu tomu klukovi zmordovat ruku. Jenže tím bysme se prozradili a oni by pak třeba vyrazili dveře a nebo by si na nás počkali ráno. Pak ho ale napadlo, že by bylo zase lepší dělat, že spíme a nechat je to klidně otevřít.

Svlékl jsem si džíny. Vpředu byly trochu vlhké, jak mi to prosáklo skrz trenýrky. Vypral jsem to v ruce vodou, ale jen trochu, aby nebyly moc mokré a abych si je mohl obléct na cestu. Umyl jsem se. Martin viděl, že jsem se i pokadil, ale nic neřekl. Jen mi podal záchodové papírky. Utřel jsem se a umyl jsem se. Oblékl jsem si Martinovy trenýrky a přes ně džíny. Začali jsme balit. Džíny na šňůře byly sice ještě trochu vlhké, ale daly se už zabalit. Vrátil jsem Martinovi jeho tričko a oblékl jsem si svoji košili. Byla ještě trochu vlhká, ale to uschne cestou.

Na cestu jsme se vydali až ve čtvrt na devět. Prošli jsme rychle chodbou. Následoval nepříjemný úzký úsek. V jednu jsme byli teprve na žebříku a měli jsme už hlad. Tady jsem byl už trochu klidnější, sem se za námi ti tři nedostanou. Martin byl už na žebříku. Zavěsil si na něj baťoh a řekl mi, abych mu druhý odvázal z nohy. Pak se soukal po hlavě dolů po žebříku. Takhle lezl až do pasu. Pak ručkoval nohama po hrbolaté zdi, nejdříve z boku a pak po protější zdi. Jednou nohou se zapřel a druhou našel příčku. Stál na žebříku. Vzal ode mne svůj bágl a jeden můj a dal je na žebřík. Při pohledu dolů do šachty jsem dostal strach. Takhle po hlavě se nespustím.

"Já se tudy nedostanu", řekl jsem.

Martin se opřel jednou nohou o výstupek na protější zdi a druhou stál na žebříku.

"Polez, já ti pomůžu", řekl.

Nezbylo mi, než překonat strach a lézt. Pomyšlení, že bych teď lezl pozpátku zase až na konec a pak zase pozpátku až sem, bylo hrozné. Navíc by mě tam mohli chytit ti tři a Martin by se asi se mnou nevracel. Pochopitelně bysme navíc nebyli zavčas doma.

Opíral jsem se rukama o Martina. Protože bych se ale nevytočil, tak jsem musel hlavou dolů a chytit se žebříku. Martin mi odvázal z nohy baťoh a spustil mi nohy a dal mi je na příčky žebříku. Oddechl jsem si, když jsem to měl za sebou. Vylezl jsem ještě pro baťohy a slezli jsme dolů. Tam jsme se naobědvali. Chvíli jsme poseděli. Nejhorší úsek už máme za sebou a čas máme dobrý. Došel nám petrolej do lampy, i náhradní, který měl Martin s sebou. Šli jsme teda dál. Za chvíli jsme byli pod naším sklepem a potom v něm. Byly čtyři hodiny.

Ve sklepě jsem našel u skříně učebnici  ruštiny. V ní byl lísteček od bráchy: "Rodiče už jsou doma, učíš se u Martina ruštinu." Lístek jsem zlikvidoval. Martin si nechal baťohy ve sklepě a šel na průzkum k nim. Vrátil se s tím, že je pořád doma jenom jeho brácha. Šli jsme teda k nim. Tam jsem si zatím nechal baťohy. Je to bezpečnější, než u nás ve sklepě. Převlékl jsem se do druhých džín a šel jsem domů s ruštinou v ruce.

Brácha byl hrozně moc zvědavej a tak mi řekl, abych si šel zahrát pingpong. Byla to záminka, abych mu mohl vyprávět, co jsme tam viděli. Zařídil to skvěle a tak jsem šel. Ve sklepě máme čtyři stoly. Nejdřív se vejde do asi dva metry široké chodbičky a hned proti sklepovým dveřím jsou další dveře a ty vedou do velké společné místnosti. V té jsou pingpongové stoly. Šel jsem s bráchou nejdřív tou chodbičkou a tou jsme přišli ke sklepům jednotlivých bytů. Náš sklep je v pořadí třetí, vedle druhý je Bartáčků. To jsou sklepy asi čtyřikrát tři metry velké a za nima jsou ještě malé místnosti, asi o něco větší než poloviční. My v ní máme temnou komoru. Táta tam zavedl vodu i elektřinu. V té větší místnosti je skříň a pod ní otvor do chodeb. Ten jsem bráchovi ukázal. Pak jsme zase sklep zamkli, už máme vlastní klíče a šli jsme hrát pingpong. Při tom jsem bráchovi vyprávěl, co jsme zažili. Některé pasáže jsem pochopitelně vypustil.

Druhý den jsem vrátil Martinovi jeho trenýrky a odnesl jsem si svoje baťohy. Svoje špinavé trenýrky jsem zhruba přepral z nejhoršího a hodil jsem je do pračky mezi připravené prádlo. Nikdo nic nepoznal.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pátek
29.03.2024