1/V

V úterý jsme šli s Martinem na hrušky. Cestou jsme potkali Míšu. Když jsme mu řekli, že jdeme na hrušky, řekl, že půjde s námi. Počkali jsme na něj. Šel se domů převléct, protože měl na sobě džíny, které nosí do školy. Na nich nemá zatím žádnou záplatu a tak se běžel převléct do starých, na kterých už má záplaty čtyři, dvě na kolenou a dvě vzadu, které má už znova prodřené od sedla u kola.

Hrušek už moc nebylo. Víme už jen o dvou zahradách. V jedné mají hrušky, které dozrávají dost pozdě, ale jejich majitel je hrozně zlý. Je to cholerik a hrozný zuřivec. Pokud jsou hrušky ještě jinde, tak k němu radši nechodíme. Proto jsme šli na druhou zahradu. Ta patří panu Kodrovi.

Přelezli jsme plot a vylezli jsme na strom. Když jsme ale byli v nejlepším, tak nás pan Kodr překvapil. Byl tu s nám i jeho syn Pepa, který chodí do sedmičky, ale už měl být v osmičce, protože jednou propadl. Rychle jsem se svezl po větvi, na které jsem seděl, na zem. U plotu mě ale chytl Pepa. nemělo cenu mu klást odpor, protože mě držel pevně. Proto jsem ani nekladl odpor, aby mě zbytečně nezmlátil. Trochu mě nakopl kolenem. Pan Kodr chytil Martina, který se taky svezl po větvi. Míša málem utekl. Pan Kodr však dal Martina Pepovi, aby ho podržel a chytl Míšu ještě na plotě. Míša už chtěl seskočit na druhou stranu, ale pan Kodr ho stáhl zpátky. Míša si při tom roztrhl o plot džíny. Drát ho pořádně škrábnul, až Míša zařval. Jak později zjistil, odnesly to i trenýrky.

Já s Martinem jsme se zatím pokoušeli utéct Pepovi, ale nepovedlo se nám to. Zvládl nás oba. Martina srazil pěstí na zem a mě zkroutil ruku. Začal jsem simulovat, jak to bolí, aby mě ji nezkroutil moc. Skutečně trochu povolil, ale několikrát mě nakopl. Tentokrát pořádně. Bylo to za to, že jsem se mu pokoušel utéct. Než se Martin vzpamatoval, stál nad ním už pan Kodr. Odvedl Martina a Míšu do domu a Pepa odvedl mě. Usadili nás na lavičce v altánku. Pan  Kodr pro jistotu zamknul, abysme mu neutekli.

"No chlapci, tak jak se jmenujete a kde bydlíte?", zeptal se nás. Nikdo z nás se neměl k odpovědi.

"No tak já vám pomůžu", řekl pan Kodr a začal odpínat pásek. Začal jsem se bát. Řekl jsem, že teda řeknu tu adresu.

"No tak mluv", řekl pan Kodr a odložil pásek. Trochu se mi ulevilo, nejhorší je už zažehnáno. Hned mě napadlo, že bych si mohl nějakou adresu vymyslet. Ten nápad se mi zalíbil a ještě jsem ho vylepšil. Nadiktoval jsem panu Kodrovi jméno a adresu Vojína. Pan Kodr si to zapsal. Ptal se ještě na třídu. Řekl jsem po pravdě pátá A, kdyby o tom náhodou pan Kodr mluvil s Vojínovými rodiči. Martin si jméno a adresu vymyslel a nalhal, že chodí do páté C. Pan Kodr mu to uvěřil a uvěřil i Míšově vymyšlenému jménu a adrese a tomu, že Míša chodí do čtvrté B.

Ještě štěstí, že nás Pepa nezná, že se o nás mladší kluky vůbec nezajímá. Pan Kodr teď otevřel dveře a pustil nás. Když jsme byli venku, tak jsme si oddechli. Když jsme byli z doslechu tak jsem řekl: "Ještě, že je tak blbej."

"Jak tomu uvěřil", radoval se Míša.

"To jsem zvědavej, jak se bude tvářit, až ty adresy nenajde", řekl Martin.

"Ani ve škole nás nenajde", dodal Míša.

"A výborný bude, až přijde ke Klokánkům", řekl jsem se smíchem. Začali jsme se tomu smát.

"Vojín možná dostane výprask", řekl jsem.

"Já myslím, že ne", řekl Martin. "Určitě je to maminčin mazlíček a ani neví, co to výprask je."

"Jestli ho ale Kodrovi ukážou, tak pozná, že to není on", napadlo Míšu.

"Já myslím, že paní Klokánková Kodra rovnou vyhodí", řekl Martin.

Ještě jsme chvíli bloumali po městě. Míša uvažoval, jak to udělat s roztrženými trenýrkami. Nakonec se rozhodl, že je teď schová a až mu zmizí škrábanec, který má od plotu, tak je doma ukáže a bude tvrdit, že mu praskly při tělocviku. Martin teď zjistil, že má taky roztržené džíny. Navrhl jsem klukům, že by jim to mohla spravit Pavla.

Šli jsme za Pavlou. Je to moje sestřenice, dcera strýce Pavla. Je jí dvaadvacet a studuje na pedagogické fakultě. Bydlí nad náma a když potřebuji, tak mi spravuje džíny, abych doma nedostal za to, že jsem si je roztrhl. Máma by se totiž vyptávala, jak se to stalo a při tom by vyšly najevo věci, o kterých nemůžu potřebovat, aby se máma dozvěděla. Táta by to ještě vzal sportovně, ale máma ne. Pavla mi taky spravuje džíny, které mi už máma nechce spravovat, protože nechce, abych je už nosil, že jsou moc otrhané a taky mi přešívá malé džíny, které mi máma nechce přešít, protože se jí už nezdají být dost dobré.

Měli jsme štěstí, Pavla byla doma a dokonce sama. Po pozdravu jsem jí řekl, co potřebujeme. Šibalsky se na nás usmála a dala se do toho. Stihla to akorát tak, že jsme pak šli rovnou na večeři. Moc jsme jí děkovali. Míša venku uznale řekl, že je výborné mít takovou skvělou sestřenici. Doma by mu sice ty roztrhané džíny prošly, protože jsou už staré a hodně záplatované, ale musel by vysvětlovat, co dělal a jak se to mu to stalo.