Na úvodní stránku



2/V

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 2015


Kapitola druhá, V. část


Koncem listopadu přišli do céčka dva noví kluci. Jeden z nich se jmenuje Vláďa Mašek. Má bráchu v 8.A a dalšího, kterému je už dvacet let a jezdí rallye. Jeho táta jezdí motokros. Vláďa je proto velmi žádaný a každý s ním chce kamarádit.

V céčku se od září vytvořila parta, kterou vede Ivan Mach. To je hroznej frajírek. Je asi o půl hlavy větší než já. Má z céčka nejošoupanější džíny a po Vláďovi má i nejdelší vlasy. Přesto je ale má o kousek kratší než já. Vláďa se mu svýma ošoupanýma džínama taky vyrovná. V Ivanově partě je šest kluků z céčka. Když jsme my přijali do party Radka Šimka a další kluky z béčka, přijmul Ivan do svojí party dva kluky z béčka, Roberta Stewarta a Boříka Beneše. Ivan měl vztek, že se mu nepodařilo do party dostat Radka Šimka, protože hraje závodně pingpong a je mezi kluky dost populární. Chtěl také Reného, Ondru a Dana, kteří zase hrajou fotbal. My jsme ho ale předběhli a kluci se přetáhnout nenechali.

Ivan nemá ani vztek na ně, jako na nás. Tak rozšířil partu, aby byli silnější a začátkem listopadu nám vyhlásili válku ve všech oblastech. Začalo to tím, že nám začali nadávat a tím nás vyprovokovali k první rvačce. Pak už jsme se prali na potkání všude, kde to šlo. Většinou to byly menší bitky, kdy jedna parta měla o dva až tři kluky převahu a tak té druhé namydlila. Pak následovala většinou odplata. Málokdy jsme se utkali v plném složení.

Já jsem z těhle bojůvek kupodivu vždycky vyšel dobře, protože vždycky, když jsem u nich byl, tak nás bylo víc a nebo stejně. Do moci nepřátel jsem se dostal pouze jednou. To jsem se šel podívat, co dávají v kině. Martina jsem nezastihl doma a tak jsem šel sám. Když jsem se vracel od kina, šel jsem k cukrárně. Nejkratší to je takovou zastrčenou uličkou, kde ani nejezdí auta. Tam mě ale obstoupilo osm kluků z Ivanovy party. Dva se na mě hned vrhli a začali mi kroutit ruce. Oba jsou o hlavu větší než já a tak jsem proti nim neměl šanci. Navíc se kolem seběhli i ostatní. Začal jsem jim nadávat, že jsou srabové, když jich jde osm na jednoho. Ivan jim dal pokyn, aby mě pustili. Při tom jsem byl ale stále obklíčen, takže jsem nemohl utéct.

"Tak si to pojď rozdat se mnou", vyzval mě Ivan. "Když mě přepereš, tak tě pustíme a nic se ti nestane. Když ale prohraješ, tak dostaneš tímhle obuškem", řekl a ukázal na bužírkový obušek, který držel v ruce Robert. Je to pěkný kus, spletený asi z šestnácti bužírek, asi centimetr tlustý. Při představě, že bych s ním měl dostat, mně přeběhl mráz po zádech.

Nezbývalo mně, než se prát s Ivanem. Ještě jsem se s ním nikdy nepral, ale slyšel jsem, že se umí prát dobře. Jednou prý přepral i Mirka Balcara a ten je skoro o dvě hlavy větší než já. Ivan je ale asi jen o půl hlavy větší než já. Od letošního roku, co si založil svoji partu, se z něho stal nesnesitelný frajer. Vytahuje se vším možným, např. s tím, že uzavřel s otcem sázku, kterou vyhrál a za to nebude muset až do začátku příštího školního roku k holiči. I když nic neříkal, bylo na něm vidět, že se těší, až my ostatní kluci budeme muset k holiči a on pak bude mít nejdelší vlasy ze všech kluků.

Ivan se věčně vytahuje, kolik má doma džín. Má prý troje nové a asi dvacet ošoupaných. Říkal to Dan, který u Ivana byl. Ivan má totiž hodně starších bratranců a tak dostává džíny po nich, když je vyrostou. Stejně ho ale štve, že nejošoupanější džíny má Martin a hned po něm já. Loni jsme totiž s klukama udělali na konci roku takovou soutěž mezi klukama z našeho ročníku. Hodnotil se celkový vzhled džín včetně ošoupání a záplat. Ivan skončil až třetí. A i teď jeho džínám velmi konkurují džíny Vládi Maška, který by se s ním mohl o to třetí místo klidně dělit.

Přistoupil jsem teda k rvačce. Chvíli jsem Ivanovi vzdoroval. Ivan asi nečekal, že se umím tak dobře prát, ale nakonec mě stejně položil na lopatky. Pustil mě a vítězoslavně si vzal od Roberta obušek. Tomáš Slepička začal mít zlomyslnou radost a začal se radovat z toho, že od Ivana dostanu. Ještě Ivana hecoval, aby mi dal pořádně.

Na poslední chvíli přišel Martin. Kluci z Ivanovy party se na něj chtěli vrhnout, ale Ivan je zadržel. Tak teda Martina aspoň obstoupili.

"Co chceš?", zeptal se Martina Ivan. Martina jediného z naší party z áčka Ivan uznává. Námi ostatními pohrdá.

"Pusťte Pavla", řekl Martin.

Ivan se ušklíbl. "Tak pro Pavla sis přišel?", řekl. "No dobrá, nabídnu ti obchod. Když mě přepereš, tak vás pustím oba a nic se vám nestane. Když ale prohraješ, tak dostanete oba tímhle obuškem". Ivan ukázal Martinovi obušek, který držel v ruce. "A nebo můžeš odejít bez Pavla", pokračoval " a nic se ti nestane."

Tohle byla pro Martina velice lákavá nabídka. Martin ale naštěstí řekl: "Nejsem srab, budu se prát." Kluci se do sebe pustili. Ze začátku to vypadalo pro Martina dost špatně. Tomáš se mi začal smát, že dostanu obuškem. Lezl mi na nervy, ale nemohl jsem mu nic udělat, protože mě Robert držel. Zařval jsem na něj: "Drž hubu, ty hnusný pinďo." Tomáš je totiž ještě menší než Míša.

"Já nejsem žádný pinďa, ty blbečku", zařval na mě. "A za toho pinďu dostaneš do držky, ty svině."

Už jsem Tomáše moc nevnímal a napjatě jsem sledoval průběh rvačky. Martin se dostal z krizové situace a zase to bylo docela vyrovnané. Tomáš pořád něco provokativně pokřikoval. Martin se teď dostal nahoru a Tomáš trochu zmlkl a taky se díval. Ivan se ale bránil dobře a za chvíli byl zase na Martinovi. Ležel na něm dost dlouho, ale pořád ho nemohl dostat na lopatky. Asi po minutě, když se Martin pod ním skoro nemohl hýbat, se ho zeptal, jestli se nechce vzdát. Martin odmítl. Ostatně vyhlídka toho, co by ho čekalo, kdyby prohrál, mu musela dodávat síly k tomu, aby se bránil do posledka.

Ivan za chvíli někde udělal chybu a Martin toho využil, ocitl se zase nahoře a nasadil Ivanovi kravatu. Ivan se vzdal. Tomáš byl evidentně zklamaný a nahlas litoval, že nedostaneme. Spadl mi kámen ze srdce. Robert mě pustil a Tomáš se radši klidil trochu dozadu za Boříka. Já s Martinem jsme odešli.

"Díky", řekl jsem Martinovi.

"To byla samozřejmost", odpověděl.

"Ale byl to pěknej nervák."

"To jo," souhlasil Martin. "kdyby se nebyl ukvapil a ještě chvíli vyčkával, tak dostal on mě."

"Ale hrozně mě štve ten prcek Tomáš. Asi mu dám brzo přes hubu", řekl jsem. V následující bitce jsem se na něj zaměřil. Přepral jsem ho celkem bez problémů a pořádně jsem ho zmlátil.

Několikrát jsem ho nakopl, až se rozbrečel. Pak jsem ho nechal. Sebral jsem mu prak, který mu vypadl z kapsy tepláků. Ještě jsem ho na rozloučenou kopl do kapsy tepláků a z ní se mu vysypaly všechny věci. S brekem je sbíral a já ho počastoval ještě pár dobře mířenými kopanci.

Druhý den ve škole se Ivan s Martinem něco dohadovali. Ivan vytýkal naší partě, že jsme suroví a že jsme zmlátili Tomáše, až brečel, přestože se vzdal. Řekl, že je to srabárna bít zajatce.

Martin mu ale řekl, že to vymysleli oni. To musel Ivan uznat. Martin hned navrhl, abysme přestali s jakýmkoliv mučením zajatců. Tomáš navrhoval, že by to mělo platit až od pondělka, aby ještě kluci mohli zmlátit mě. Martin ho ale usadil, že by to pak nemělo smysl, protože by následovala další odplata a pak další a pořád by se to odkládalo. S tím Ivan souhlasil.

Kluci se ještě dohodli, že se nebudou zajatcům brát věci, které u sebe mají s vyjímkou vyloženě jasných zbraní, jako je prak, skobičky do něj, flusbroky apod. Nebudou se ale brát nože, protože ty jako zbraně nepoužíváme. Nakonec se Martin s Ivanem dohodli, že kdo to poruší, toho společně potrestají.

Já jsem u celého rozhovoru nebyl, ale Martin mě ho podrobně vylíčil. Byl to trochu historický okamžik, že se do našeho, dosud ničím neřízeného boje, vnesly pravidla. Martin se tím stal automaticky vůdcem naší party, což vlastně určil Ivan, že s ním začal jednat. My jsme Martina jako vůdce mlčky přijali.

Boje teď trochu řídly a díky tomu, že napadl sníh, stávaly se mírnějšími. Začali jsme se koulovat a k rvačkám tím pádem tolik nedocházelo. S příchodem prvního sněhu mně i bráchovi poručila máma, abysme začali nosit manžestráky, že je na džíny už moc zima. Radši jsme poslechli.

Začal prosinec a napadlo hodně sněhu. Většina kluků u nás ve třídě přešla od džín k manžestrákům, mezi posledními Martin. Ten si vzal manžestráky, až když uhodila opravdová zima.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je úterý
10.12.2024