Na úvodní stránku



3/VII

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 638


Kapitola třetí, VII. část


Na Silvestra jsme si zase s bráchou oblékli manžestráky. Jinak jsme chodili v teplácích, aby měla máma radost. Venku byla vánice a tak jsme byli doma. Hráli jsme si s novýma hračkama. Dal jsem si na klíče barevné označovače, které jsem dostal k Vánocům. Dostal jsem dvoje, takže mám sedm barev: červenou, modrou, zelenou, žlutou, bílou, hnědou a černou. Na klíč od domu jsem si dal černou, od bytu bílou. Červenou si dám na klíč od našeho pokoje. Ve sklepě je taky patentní vložka a tak to jsou další dva klíče; jeden od celkového vchodu do sklepa a druhý od našeho oddělení. To už je teda pět klíčů. Ještě si budu muset sehnat klíč od půdy, abych měl klíčů co nejvíc, protože s klukama soutěžíme, kdo bude mít víc klíčů. Na klíč od půdy si dám hnědou a až budeme mít chatu, tak budu mít klíč od chaty a pokud bude mít chata zahradu, tak i od branky. Takže budu mít klíčů osm. Na sedmi budu mít barevné označovače a osmý bude bez označovače. Teď jenom zbývá přemluvit tátu, aby mi ty klíče dovolil mít.

Proti sklepu neměl táta námitky, protože tam chodíme hrát pingpong a máme tam kola. Zatím jsme se vždycky museli s klíčem vracet nahoru a pak pro něj zase jít. Neměl námitky ani proti klíči od našeho pokoje, pokud se nebudeme zamykat. To jsme slíbili. O klíči od půdy ale řekl, že ho nepotřebujeme. Brácha ale řekl, že tam je společná dílnička a tak tátu přesvědčil. Časem nám dá táta ještě klíč od fotokomory, kterou máme ve sklepě. To ale až budeme mít foťáky a budeme umět dělat fotky. Táta nám zdůraznil, že ale ty klíče nesmíme ztratit. Brácha na to řekl, že čím víc klíčů máme na svazku a čím více je na nich barev, tím je menší pravděpodobnost, že se ztratí. To táta uznal.

Přesvědčili jsme rodiče, aby nám dovolili být vzhůru až do půlnoci. Loni jsme ještě museli jít spát. Letos jsem tátovi připomněl, že už chodím do páté a jsem dost starý, abych mohl být vzhůru. Ostatně někteří kluci z naší třídy už směli být vzhůru i loni. Táta nám to letos konečně dovolil. Máma taky nebyla proti.

Oslavovat jsme začali v šest hodin. Já s bráchou jsme dostali Coca-Colu, dospělí pili víno. Sedl jsem si mezi tátu a mámu a dívali jsme se na televizi. Hlavu jsem si opřel o mámu. Máma mě chvíli hladila a přehrabovala se mi ve vlasech. To mi bylo docela příjemné i když před klukama ze třídy, bych si to nenechal. Brácha seděl u Pavly. Máma mi přátelsky řekla, že už mám fakt dlouhé vlasy. Řekl jsem jí, že se mi to moc líbí a poprosil jsem jí, abych směl jít k holiči teprve, až mě pošlou ve škole. Asi jsem se při tom tvářil dost roztomile, protože mi to máma dovolila. Čekal jsem, že ji budu muset víc přemlouvat. Je ale asi přesvědčena, že mě učitelka pošle k holiči dost brzo. Naštěstí neví, že už mě třídní poslala několikrát a že chce, abych byl ostříhaný hned po Vánocích. V únoru budou bohužel třídní schůzky a tak se to rodiče dozví, takže k holiči budu muset jít. Jenže to bude naštěstí až za měsíc.

Bránil jsem se si položit hlavu do mámina klína, abych neusnul. Kolem jedenácté jsem se ale spánku stejně neubránil. Máma mě před půlnocí vzbudila, protože věděla, že bych byl jinak nešťastný, kdyby mě nechala zaspat půlnoc. Vzbudil jsem se celkem brzo, za to brácha, který usnul ještě přede mnou, měl půlnoc; ostatně taky půlnoc byla. Pavla ho skoro nemohla vzbudit, ale nakonec se jí to podařilo. Brácha chvíli nevěděl, co se děje, ale nakonec byl moc rád, že ho vzbudila. Ostatně to taky Pavle předtím pořád připomínal, že kdyby náhodou usnul, aby ho určitě vzbudila. Já jsem to pro jistotu řekl mámě taky.

Přivítali jsme Nový rok a já s bráchou jsme šli spát. Dospělí ještě chvíli seděli a dívali se na televizi. Ráno jsem se vzbudil až v deset. Brácha ještě spal. Jinak už byli všichni vzhůru, dědeček s babičkou už od osmi. Šel jsem vzbudit bráchu. Měl půlnoc a nechtělo se mu vstávat. Domluvil jsem mu, aby vstával, že jinak by ho rodiče příště nenechali na Silvestra vzhůru až do půlnoci. To na něj zabralo a vstal. Nasnídali jsme se.

Táta se strejdou se šli proběhnout ven. Sníh odklidili s dědou už před snídaní. Teď prý jdou na vzduch, aby dokonale vystřízlivěli před cestou. Moc toho včera nevypili a tak už museli být dávno střízliví, ale chodí takhle běhat každý Nový rok. Chtěli jsme s bráchou běžet s nima, ale máma nám řekla, ať si radši zabalíme věci, že hned po obědě pojedeme. Šli jsme teda balit.

Kufry jsme nechali zabalené v pokoji a na nich věci, které do kufrů nepřijdou, jako igrahokej, magneťáky a podobně. Sešli jsme dolů a šli jsme vyhlížet tátu se strejdou. Vraceli se s Mirkem a ten jim něco říkal. Pochopil jsem, že ten blbeček na nás žaluje to sáňkování. Táta na nás taky hned uhodil, jestli jsme, když byli v Hradci, sáňkovali nad silnicí. Přiznal jsem to. Zatvářil se překvapeně. Mirkovi tedy asi moc nevěřil a asi bysme to byli s úspěchem zapřeli. Teď už ale bylo pozdě. Táta sahal po řemenu, ale protože byl v teplácích, tak ho neměl. Řekl jsem mu, že už jsme za to dostali výprask od řidičů a pořádný. Nevěřil. Mirek mu nalhal, že jsme utekli a nic se nám nestalo. Táta si už chtěl jít pro řemen. Řekl jsem mu teda, ať se jde zeptat Mirkovy mámy, ta že mu řekne, jak to bylo. Toho se Mirek lekl a začal tvrdit, že jeho rodiče nejsou doma.

"Tak vidíš", řekl mi táta.

"Kecá", řekl jsem a zaprosil jsem: "Pojď."

Táta teda s náma šel za Mirkovou mámou. Naštěstí doma byla. Řekla tátovi přesně o naší rozmluvě. Udivilo mě, jak téměř doslovně opakovala, co jsem jí řekl. Když mluvila o tom, že jsem řekl, že by nám táta ještě zaslouženě přidal, hrál tátovi v koutcích úst úsměv. To bylo dobré znamení. Šli jsme domů. Táta mlčel a tak jsme stále neměli jistotu, jestli doma výprask přece jen nedostaneme. Cestou do chaty jsem litoval, že už nebudu mít příležitost Mirka zmlátit, protože po obědě odjíždíme.

Když jsme došli domů, napětí vrcholilo. Jestli totiž dostaneme, tak to bude teď hned. Táta nás poslal, abysme si snesli ze shora zavazadla, že je dáme do auta, než bude oběd. Měli jsme vyhráno.

Chvíli po druhé hodině jsme se rozloučili a vyjeli jsme. Táta měl dobrou náladu a tiše si pustil autorádio. Ještě před Hradcem se mě táta zeptal, jestli jsem to myslel upřímně s tím, že kdyby nám ještě přidal, že by to bylo zasloužené. Tím mě trochu zaskočil, protože to mohla být léčka. Usoudil jsem ale, že táta není takový, aby zneužil situace a risknul jsem to a řekl jsem, že jo. Teď mohl klidně zastavit a říct, že je rád, že to uznávám a nařezat nám. To ale není tátův styl. Místo toho řekl: "To jsem rád, že jsi to pochopil. To je vidět, že už by teď ten výprask byl asi zbytečný, co?" a obrátil se na mámu. Ta přikývla. Teď jsem byl rád, že jsem to risknul.

Z Hradcem jsme se zase dívali ze zadního okénka. Přestože jsem měl chuť se zase posmívat některým řidičům, které jsme předjeli, neudělal jsem to ani jednou.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je středa
13.11.2019