Na úvodní stránku



7/II

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 679


Kapitola sedmá, II. část


V sobotu celý den pršelo. Hráli jsme s bráchou, Martinem a Míšou pingpong. Odpoledne jsme si hráli u nás. S bráchou jsme předvedli Míšovi a Martinovi autíčka, co jsme dostali k Vánocům. Potom nám Míša řekl, že možná o prázdninách dostane za vysvědčení podobné autíčko, ale na vysílačku. Zatím má na vysílačku loď a letadlo. Řekli jsme mu s Martinem, že bysme to letadlo docela rádi viděli. Řekl, že až půjde lítat, že nás vezme s sebou.

V neděli večer jsem se začal bát zítřka. Pavel mě určitě zmlátí. Trochu jsem se bál. Chvíli jsem uvažoval, jestli mu nemám těch sedm set vrátit, ale pak jsem usoudil, že by to bylo škoda. Ostatně myslím, že mě stejně zmlátí hned, jak mě uvidí a pak mu už ty peníze nevrátím za nic na světě. Jo kdyby mi nic neudělal, tak to by se o tom dalo možná uvažovat. Ještě jsem uvažoval, jestli bude lepší mu slibovat, že mu je vrátím a pořád se vymlouvat nebo mu říct hned, že mu je nevrátím. To druhé bude asi lepší. Sice mě zmlátí, ale pak by mi měl dát pokoj. Jinak by mě třeba mlátil pokaždé, když bych mu slíbil, že mu je přinesu a nepřinesl bych je.

V pondělí mě potkal Pavel ještě před vyučováním na chodbě. Ani jsem si ho nevšiml. Chytl mě pod krkem a začal mi nadávat, že jsem hajzl a že jsem ho okradl. Dělal jsem nechápavého a řekl jsem, že o ničem nevím. Řekl, že tam ta nejdražší série chybí a že ty zbylé známky nemají cenu ani deset korun.

"Jestli nenavalíš tu sérii nebo zpátky ty prachy, tak dostaneš přes hubu. Jseš pěknej podvodnickej hajzl", řval na mě.

"A co jseš ty? Koupil jsi to ode mě za sedm set a při tom to má cenu dva tisíce. Já jsem se na to ptal," bránil jsem se útokem.

"Když jsi blbej a prodal jsi to za sedm, to je tvoje blbost", odpověděl mi.

"A tvoje blbost zase je, že tam ta série není", řekl jsem mu. Dal mi facku. Snažil jsem se mu vyškubnout. Podařilo se mi aspoň se uvolnit, aby mě nedržel pod krkem, ale utéct jsem mu stejně nemohl.

"Naval tu sérii", zařval na mě.

"Nemám ji", odpověděl jsem mu.

"Tak vrať prachy."

Mlčel jsem.

"Tak vrátíš mi ty prachy?", zeptal se.

Osmělil jsem se a řekl jsem: "Ne." Dal mi facku a tentokrát pořádnou, až se mi zajiskřilo před očima. Spadl jsem na zem. Začal jsem simulovat a zůstal jsem ležet na zemi bez hnutí.

"Vstávej a nesimuluj", řval na mě.

Nehýbal jsem se. Dělal jsem, že jsem v bezvědomí. Naštěstí mi neviděl do obličeje, protože jsem jen stěží potlačoval slzy. Byla to facka, jakou jsem ještě v životě nedostal. Druhou jsem vzal o zem.

Dostal strach. "Co je s tebou? Neblbni, vstávej", začal skoro škemrat. Kolem se zběhli zvědavci. Stále jsem se nehýbal. Jedna holka začala ječet, že mě zabil. To přivolalo učitelku Knotkovou.

"Co se tady děje?", zeptala se.

"Soudružko učitelko, on ho zabil", ječela pořád ta holka. "Vůbec se nehýbe."

"Jenom jsem mu dal facku", hájil se Pavel.

Učitelka se ke mě sklonila. Trochu jsem se pohnul, jako že už jsem přišel k vědomí a nechal jsem volný průchod slzám. Chytil jsem se za hlavu a začal jsem dělat, že se svíjím bolestí. Opatrně mi sundala ruku z hlavy. Odhrnula mi vlasy a uviděla velkou bouli, jak jsem se praštil o zem. Na tváři jsem měl ještě otištěnu Pavlovu ruku.

"Proč jsi mu to udělal?", obrátila se přísně na Pavla.

Začal se hájit, že jsem mu prodal album a okradl jsem ho. Já jsem stále simuloval a nic jsem neříkal.

"Však já si to vyšetřím", řekla a sklonila se zase ke mě. Pomáhala mi vstát. Trochu se mi zatočila hlava a málem jsem zase spadl. Podepřela mě a vedla mě do sborovny. Rozhodl jsem se, že budu simulovat otřes mozku. V breku jsem ze sebe vysoukal, že se mi chce zvracet. Nebyla to pravda, ale Michal Gazda tenkrát po rvačce s Vláďou zvracel a Pavlíček říkal, že měl asi slabý otřes mozku.

Holky se nabídly, že mě odvedou na záchod. Učitelka jim řekla, ať mě potom odvedou do sborovny. Holky mě odvedly až k záchodu. Dál jsem musel sám, protože na klučičí záchod holky nemohly. Simuloval jsem, že zvracím. Vydával jsem u toho asi dost věruhodné zvuky, protože tomu uvěřily. Trochu otřesenej jsem asi byl, protože jsem byl dost zelenej. Vyšel jsem ze záchodu a holky mě vedly do sborovny. Schválně jsem se ze začátku trochu motal. Málem jsem jim spadnul. Ve sborovně hned jedna z nich říkala, že jsem strašně moc zvracel a celou cestu jsem se motal a málem jsem jim spadl.

Ve sborovně byly ještě čtyři učitelky a Pavlíček. Ten mi podal židli, abych si sedl. Knotková se mě zeptala, jak to bylo s tím albem. Řekl jsem, že v něm ty známky byly a že si to Pavel vymyslel. Knotková chvíli nevěděla, komu z nás má věřit. Pomohl jí Pavlíček a začal se ptát, za kolik jsem to album prodal. Řekl jsem, že za dvacet korun, ale pak že jsem se zeptal odborníka a ten mi řekl, že má mnohem větší cenu.

"Takže jsem neokradl já jeho, ale on mě", řekl jsem.

Pavlíček se obrátil na Pavla: "Co ty na to?"

"Ty známky tam nebyly", hájil se. "Tu cenu stojí ta série, kvůli které jsem to chtěl koupit a on ji vyndal a nechal tam jenom znánky, které nemají vůbec žádnou cenu."

Skutečnou cenu, kterou mi za album dal, neřekl. Asi se bál, že by měl průšvih z toho, že se mnou obchoduje o tak velké sumy peněz.

"Byly tam", řekl jsem.

"Ty sis to nekontroloval hned?", zeptal se Pavlíček.

"Ne, spěchal jsem. Odjížděli jsme na chatu", vysvětloval Pavel.

"No to je ale dost podstatná chyba. To teď budeš těžko dokazovat, že tam skutečně nebyly." Pavlíček se chvíli odmlčel, Pavel mlčel taky.

"Kdes to koupil?", zeptaka se Knotková Pavla.

"Před školou, v pátek", řekl Pavel.

"No takže to nebylo ve škole. Není to zas tolik peněz a když tvrdíte každý něco jiného, tak vás těžko můžeme rozsoudit", řekla Knotková. "Budete se muset dohodnout nějak sami."

"Ale on mě zase zmlátí", řekl jsem.

"Neboj se", řekla. "Tohle pochopitelně vyřešíme." Obrátila se k Pavlovi: "Za tohle dostaneš dvojku z chování a buď rád, že to ještě dopadlo takhle, mohls mu taky rozbít hlavu."

Učitelka Doupalová řekla, že by mě měl někdo odvést ke školní lékařce, ať se na mě radši podívá. Pavlíček, který měl teď volnou hodinu řekl, že tam se mnou zajde. Knotková poslala Pavla pro žákovskou knížku. Pavlíček mě odvedl k lékařce. Ta mi zdezinfikovala tu bouli. Řekla, že taková boule se jen tak hned nevidí. Škoda, že už mi nebyla na tváři vidět ta Pavlova ruka. Určitě jsem ale ještě měl tvář červenou, protože mě ještě pořádně pálila. Pavlíček jí řekl, že jsem zvracel. Ptala se mě, jestli mě něco bolí. Řekl jsem, že tvář a hlava. Řekla, že tvář mám ještě trochu červenou, to že za chvíli přestane. Ještě se ptala, jestli se mi ještě točí hlava. Řekl jsem, že trochu. Chvíli přemýšlela, pak mi řekla, ať si jdu domů lehnout. Šel jsem teda domů. Protože jsem byl doma sám, tak jsem pochopitelně neležel.

Druhý den jsem měl od Pavla pokoj. Když se dozvěděl, že mě poslala doktorka ze školy domů, měl strach. Ve středu mu ale už zase otrnulo. Začal zase dorážet. Přes hlavu si mě ale už netroufl uhodit. Místo toho mě nakopl do zadku a pak do nohy. Do nohy to bolelo ještě víc než do zadku. Pořád chtěl ty peníze. Řekl jsem mu, že mu nic nedám a utekl jsem do třídy. Všem v naší třídě jsem řekl, aby kdyby se ne mě Pavel ptal, mu nic neříkali. Hlavně aby neříkali moje příjmení a kde bydlím. Ví totiž jenom, že se jmenuju Pavel, protože Pavlíček mě oslovoval pouze Pavle a Knotková ani Dupalová mě jménem neznají a tak neví jak se jmenuju. Ještě jsem to musel zajistit u bráchy. To je horší, protože mi je hodně podobný a stačí, aby se zeptal někoho z jejich třídy, kde bydlí brácha a bude hned vědět, kde bydlím já. Brácha to ale u nich ve třídě zařídil sám. Neměl problémy ani u kluků ani u holek. To mě Zuzka řekla, abych si trhnul nohou, protože jsem se s ní před tím pohádal. Pak mi ale Petr řekl, že to řekla jen tak, protože Pavel se jí na mě ptal a neřekla mu nic a ještě mu vynadala.

Pavel pokaždé, když mě potkal, do mě kopal. Občas mě taky prašti pěstí do zad a později si troufl i do břicha. O bráchovi zatím neví. Poznal ho až v pátek, kdy ho nakopl v domnění, že jsem to já. Brácha se otočil a zeptal se ho, jestli není vadný. Teď Pavel poznal, že to nejsem já, přesto se ale bráchy zeptal: "Ty nejsi Pavel?"

"Ne, já jsem jeho brácha", odpověděl mu brácha. Pavel se mu teda začal omlouvat a zeptal se ho, jak se jmenuju. Brácha mu odsekl: "Za to, žes mě nakopl ti řeknu kulový" a chtěl odejít. Pavel ho ale zadržel. Nejdřív to s ním ještě zkoušek po dobrém. Pak mu řekl, že jestli mu to neřekne, že ho zmlátí. Jenže k tomu přišel Michal Gazda a řekl mu, aby bráchu nechal, jinak že ho spolu zmlátí. Pavel se ušklíbl, ale bráchu nechal. Byli by na něj dva a Michal Gazda je dost veliký a umí se docela dobře prát, což ale asi Pavel neví. Michal Gazda dost vyrostl a za posledního půl roku mě asi i dva centimetry přerostl. Takže docela klidně by ho mohl někdo považovat za páťáka.

V pondělí mě Pavel zase nakopl. Pak mi dal ještě pěstí do břicha. Začal jsem zase simulovat a svíjet se na zemi, přesto že to ani tentokrát zase tak moc nebolelo. Ještě mi dupnul na nohu. To už mě ale bolelo, protože to bylo vleže a kousek nad kotníkem. Chytil jsem se za nohu a začal jsem simulovat, že s ní něco mám. Zase dostal strach. Přišla k tomu naše třídní a s ní Mourková. Začalo vyšetřování. Tentokrát to bylo jednodušší, protože se s Pavlem už o albu nikdo nebavil. Mourková mu řekla, ať s tím zase nezačíná a dostal poznámku za to, že mě mlátil. Mourková mu ještě řekla, že teď už má tu dvojku z chování stoprocentní.

Naše třídní mi pomohla vstát. Brečel jsem, to jsem ale trochu simuloval, ale k opravdovým slzám jsem moc daleko neměl, protože ta noha mě opravdu bolela. Začal jsem kulhat a dělat, že nemůžu chodit. Nevěděla, co se mnou. Mourková jí poradila, ať mě zavede k Pavlíčkovi, že je to možná jen vyvrtknutý kotník a on by to měl umět jako tělocvikář spravit. Obě mě naštěstí oslovovaly jenom Pavle, takže se Pavel zase moje příjmení nedozvěděl.

Třídní mě vedla k Pavlíčkovi. Dělal jsem, že se mi to pomalu rozchází, ale vydatně jsem ještě kulhal. Ze začátku jsem asi dva metry kulhal doopravdy, ale trochu jsem to zveličil. Teď už jsem jenom simuloval, ale před kabinetem tělocviku jsem už kulhal jenom málo. Pavlíček se mi na to podíval, trochu mi nohou zahýbal a řekl, že to nic není, že to bude dobré.

Dnes jsem měl zase pokoj. Ale po obědě mě už zase Pavel nakopl. Teď už mě kopal radši jenom do zadku, jinam se bál. V úterý si na to přinesl tvrdé boty, aby mě to víc bolelo. Dával mi kopance jako blázen. Nemohl jsem na to vymyslet žádnou simulaci, protože si vždycky dával pozor, aby to jenom bolelo a abych při tom nespadl nebo do něčeho nevlítl hlavou. Ve čtvrtek mě to naštvalo. Jeho kopanec příšerně bolel a málem jsem se po něm rozbrečel. Otočil jsem se a dal jsem mu facku. Začal jsem utíkat. Získal jsem určitý náskok, protože byl chvíli překvapen. Brzo mě ale dohnal. Hrozně se na mě rozmáchl. Původně mě chtěl asi praštit do obličeje, ale pak si to rozmyslel a v poslední chvíli ruku strhnul a jeho pěst mi zasáhla rameno. Myslel jsem, že mi ho urazil. Spadl jsem na zem a praštil jsem se trochu do loktu. Začal jsem simulovat. Pláč jsem ani nemusel moc tlačit, protože to rameno hrozně bolelo, jako kdyby bylo přinejmenším vykloubené. Pavel se zase začal bát.

Přišla Knotková. Pavla seřvala a řekla mu, že mu bude navrhovat trojku z chování a že jestli na mě ještě sáhne, tak ho navrhne do polepšovny. Pavlíček se mi podíval na rameno. Šel se mnou k doktorce. Měl jsem ho asi trochu vykloubené, protože mi hýbala s rukou. Hrozně to zabolelo, až se mi podlomily kolena a málem jsem se jim složil. Potom to už ale bolelo podstatně míň a za dvě hodiny jsem už nevěděl, že mě do ramene Pavel praštil. Pavel si mě už potom nevšímal a peníze raději oželel. Měl jsem od něj už definitivně pokoj. Pozvali si do školy jeho rodiče a zřejmě z toho měl pořádný průšvih. O penězích už radši nemluvil. Asi se bál, že by si tím podvodem u rodičů leda přihoršil.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je středa
13.11.2019