Na úvodní stránku



8/XX

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1191


Kapitola osmá, XX. část


Následující den se dohrál šachový turnaj. Protože Olda prohrál, skončil jsem druhý. Začal poslední týden. V pondělí byla další denní bojovka. Mě nezbylo, než běžet s Bořkem, který je teď, po odjezdu Alana, ve stanu taky sám. Milan sice navrhoval, že já bych mohl běžet s Péťou a Bořek s Pavlem, ale Bartáčkovi chtěli běžet spolu. Musel jsem teda běžet s Bořkem, přestože jsem s tím moc nadšený nebyl, protože tím pádem jsem v kategorii starších.  Bořek zase nebyl nadšený tím, že on sedmák má běžet se mnou páťákem. Nakonec jsme se s tím ale oba smířili.

Když jsme čekali před bojovkou, až na nás přijde řada, řekl Bořek: "Doufám, že aspoň něco umíš, abychom nebyli poslední." Řekl jsme mu, že s Míšou jsme vyhrál mladší kategorii a že celkově jsme byli pátí. Pak jsem se ho zeptal, kolikátý byl on s Alanem. Přiznal, že byli až šestí. Hned mi ale řekl, že on zná dobře turistiku a znalosti o PO SSM. Špatně ale s Alanem dopadli při otázkách z dopravních předpisů. Potěšil jsem ho, že to znám zase já. Ještě vím něco o turistice a o zdravovědě. Nakonec Bořek řekl: "No doufám, že se budeme vzájemně dobře doplňovat. Jo a doufám, že umíš rychle běhat."

Šli jsme na start. Nasadil jsme hned obrovské tempo, abych Bořkovi ukázal, že umím běhat rychle. Bořek ale zpomalil a řekl mi, abych nebláznil, že takové tempo nevydržím. Měl pravdu. Myslím, že bych takhle rychle uběhl sto metrů. Bořek to ale zase s tou pomalostí přeháněl. Řekl jsem mu: "Tak já teda poběžím stejným tempem, jako jsem běžel s Míšou" a trochu jsem ze svého šíleného tempa ubral.. Bořek se mi přizpůsobil a běžel těsně za mnou.

Doběhli jsme k první kontrole. Byla tam Martina se znalostma o PO SSM. To byla práce pro Bořka, já jsem se jenom díval. Běželi jsme dál. U další kontroly byl Luboš. Měli jsme rozluštit šifru a text v morseovce. Vzal jsem si šifru, protože morseovku moc neumím. Bořek umí morseovku dobře. Než vyluštil text, přišel jsem na princip šifry a Bořek mi ji pomohl vyluštit. Na další kontrole byla u Marušky zdravověda. vytáhli jsme si obvaz kotníku a stabilizovanou polohu. Vybral jsem si ten obvaz kotníku a Bořek pak na mě předvedl stabilizovanou polohu. U Milana bylo uzlování. Tady jsem se poprvé uplatnil víc já, protože Bořek uměl jen ambulanční uzel. Já jsme předvedl lodní uzel, zkracovačku a dračí smyčku. U Zdeňka byly dopravní předpisy. I tady jsem to zvládl, tentokrát sám.

Následoval další úsek po pochodových značkách. Jedna šifra byla schována přímo v lese. Ještě, že jsme měl s sebou bloček s tužkou. To nám pomohlo při jejím řešení. Bořek měl sice s sebou taky bloček, ale tužku ne. Dál jsme absolvovali turistické znalosti u Jindry, kde jsme se snažili oba. Já zorientoval mapu a Bořek na ní určil azimut. Oba jsme ještě poznávali dvě mapové značky. Určil jsme jednu špatně, ale odčinil jsme to tím, že jsem vysvětlil jak se určuje sever podle hodinek a Měsíce. To Bořek nevěděl.

U Sváti byl hod granátem. Bořek se jednou nestrefil. U Franty  jsme stavěli stan, u Jardy jsme odhadovali vzdálenost a výšku stromu. Eda byl u překonávání rokle po laně. To jsme taky zvládli bez problémů. Bořkovi se ale hned na začátku vysypaly ze zadní kapsy tepláků věci. Měl tam bloček, nůž a kapesník, ale ten mu nevypadl. Vzal jsem mu teda věci k sobě do džín. Nůž jsem strčil do přední kapsy, odkud mi nevypadne a bloček jsem si dal do zadní k svému. Ten taky nevypadne, zvlášť, když tam teď mám dva. Byly tam docela slušně napresované, takže nemůžou vypadnout. Bořek má kapsu u tepláků dost vytahanou, proto mu z ní věci vypadly. Hned za roklí si zase vzal svoje věci zpátky a vrátil si je do kapsy.

Na posledním stanovišti byla střelba na tři panáčky. Každý jsme měli pět ran. Já jsem mohl jako mladší střílet ze vzdálenosti o metr kratší, ale nevyužil jsem toho. Stejně mi dvě diabolky zůstaly a to je minuta k dobru. Další minutu vystřílel Bořek. Do cíle jsme potom nasadil obrovské tempo. Je to z kopce a tak to šlo. Dole jsem byl ale šíleně zadýchaný a tak jsem se v cíli musel dost dlouho vydýchávat.

Netrpělivě jsme očekávali výsledky. Výsledný čas jsme měli stejný jako Roman s Ondrou. Protože já jsem ale mladší a to byla pro nás nevýhoda, přiřkl Milan po dohodě s ostatníma vedoucíma vítězství nám. Měli jsme z toho s Bořkem velkou radost.

Mladší kategorii vyhráli Boris s Honzou, kteří byli celkově sedmí. Brácha s Michalem byli hned za nima a Radek s Martinem byli v mladší kategorii čtvrtí. S Bořkem jsme se hned po bojovce skamarádili Dokonce jsme se dohodli, že spolu budeme mít i noční hlídky. Milan s tím souhlasil.

Hned po tom, co odjel Míša, se mnou přestal mluvit Olda. Byl na mě naštvaný za to, že jsem vzal ze stanu ty věci a že jsme to svedl na Míšu, který je můj nejlepší kamarád. Tvářil se při tom tak naštvaně, že jsem očekával, že mě zmlátí, ale neudělal to. Začal jsem mu vysvětlovat, že jsem to musel hodin na Míšu, protože jinak bych riskoval, že mě někdo přistihne v cizím stanu. Ještě jsem dodal, že by to pak mohlo prasknout i na něho, kdybych se náhodou nechtěně podřekl. To musel uznat, ale zase tvrdil, že kdybych ten poplašňák hned vrátil, jako že jsem ho našel, že by třeba Míšu domů neposlali. To jsem uznal zase já a řekl jsem Oldovi, že toho moc lituju, že jsem si to neuvědomil a taky se mi ten poplašňák hrozně moc líbí. Ostatně, když už byl Míša stejně v průšvihu, tak vrácení poplašňáku bylo podle mě zbytečné. A stejně šlo jen o poslední týden. To jsem ale pochopitelně Oldovi neřekl a místo toho jsem se tvářil, jak mě to mrzí. Ještě jsem Oldovi připomněl, jak jsem běžel za autem pana Procházky, když se Milan rozhodl, že po tom výprasku od táty už Míša domů nemusí. Olda ale prohlásil, že se mnou stejně nechce mít nic společného, že když jsem takhle dokázal zradit Míšu, že bych zradil i jeho a odešel.

Večer jsem musel pořád na Míšu myslet. Samotnému mi bylo ve stanu smutno. Jenže přece jsem to nemohl nechat na sobě. Sice jsem zatím žádný průšvih neměl a domů by mě za to neposlali, ale dostal bych určitě podmínku a pak by stačil sebemenší průšvih a jel bych domů. Navíc bych asi přišel o prvenství v bodování. A šanci na vítězství budu mít příští rok velmi malou, potom leda zase až v osmičce nebo devítce, ale to bude až za tři nebo čtyři roky, a kdo ví, co do té doby bude. A ty Oldovy argumenty, že  jsem to měl vrátit do stanu číslo čtyřicet dva než to začal Milan vyšetřovat, jsou taky pochybné. Za prvé, když už jsem tak riskoval a vzal jsem to, tak bych byl hloupej, kdybych to tam zase vrátil a za druhé bych tam tolik věcí určitě nepronesl tak, aby to nikdo neviděl. Každý by si všiml, že když jdu do stanu, mám všechny kapsy plné  a když lezu ven, tak zase úplně prázdné. A za třetí by si mohl Milan stejně zjistit, kdo to tam dal. Z bráchy by vytáhl, že to tam ještě nebylo a i když bych si já vymyslel cokoliv, Míša by mu řekl, že to tam už bylo a hned by věděl, že jsem to byl já. Brácha ani Míša o ničem neví, takže by mě ani nemohli krýt.

Roman, Olda a Bořek si dělali jednou ohýnek a pálili  v něm ten suchý líh. Bořek si potom šel do zásobního stanu pro nový, ale mě s sebou nevzal, vůbec se mnou nemluví a ignoruje mě.

Po Míšově odjezdu nám Franta řekl, že je třeba, abychom si zvolili nového předsedu družiny. Petr navrhl Marka, ale Marek řekl, že je kronikář a to mu stačí. Petr se do funkce předsedy taky moc nehrnul. Marek potom navrhl, abych to dělal já, že jsem spal s Míšou ve stanu. To sice moc pádný argument nebyl, ale Franta návrh podpořil. Neměl tentokrát žádný typ, protože Marek odmítl a jeho další oblíbenec Radek je na to ještě moc malý. Markův návrh tedy podpořil s tím, že vedu v bodování. Tak jsem se stal předsedou družiny a dostal jsem se do táborové rady. Franta mě naučil hlášení, které si už stejně pamatuju zpaměti, protože ho každý den slyšíme čtyřikrát.

Milan zjistil, že se ze stanu ztratil další líh. Rozhodl se udělat prohlídku stanů při bodování. Když se to Olda dozvěděl, zbledl, protože neměl žádnou možnost líh schovat. Šlo se bodovat. Bodoval Milan, Maruška a já za táborovou radu. Do Oldova stanu jsem šel jako první a líh jsem sebral. Nejdřív jsem sice uvažoval, že bych to mohl na Oldu říct, abych se pomstil za to, že se mnou nemluví.Viděl jsem ho totiž včera večer, jak ve stanu byl. Usoudil jsem ale, že by to nemělo žádný význam. Olda by mě za to zmlátil a protože nemá zatím žádný průšvih, dostal by za to jen důtku. Usoudil jsem, že pro mě bude lepší mu pomoct, protože přátelství s ním může být pro mě výhodné. Proto jsem líh sebral. Potom jsem ho strčil do stanu Vojínovi. Ten za to dostal důtku. Jirka sice navrhoval podmínečné vyloučení, ale Milan byl názoru, že důtka mu stačí.

Olda mi byl vděčný, že jsem mu pomohl a začal se mnou zase mluvit. O Míšovi už neřekl ani slovo, ale k těm věcem se ještě vrátil. Měl obavy, abych třeba ještě někdy nevzal poplašňák znova. Řekl mi, že kdyby byli kluci tenkrát ten poplašňák nenašli, že bych se mohl dostat do pěkného průšvihu, protože Milan by mohl těsně před odjezdem prohledat všechny zavazadla a našel by ho u mě. To jsem uznal a nakonec jsem rád, že to tak dopadlo. Ostatně je fakt, že když se ztratí něco cenného, musí to Milan zaplatit. U lihu je to úplně jiné, protože ten se stejně spotřebuje. Tam se Milan spíš bál, aby s ním někdo něco nepodpálil.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je neděle
26.06.2022