Na úvodní stránku



Kapitola dvacátá třetí

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 900


Tak v této kapitole je ve škole opravdu živo. Nejprve vážný úraz učitele Málka při hodině pracovní výchovy a potom Martinova rvačka s Arthurem.


Naše klubová činnost byla čím dál zajímavější. V naší hře jsem to dotáhl skoro až na náčelníka. Splnil jsem si několik klubových stupňů. V Poutnících se začíná prosazovat Petr Hollar, takže Radek už netáhne celý klub sám. Petr se naučil velmi slušně šifrovat a uzlovat. Nás čekala v několika etapách zajímavá dobrodružství při cestě za starou kronikou. Z té, jak to vypadá, se dozvíme něco z prehistorie našich indiánských kmenů. Pozemků už moc nepřibývá, ale stoupají kurzy většiny akcií, takže někteří z nás jsme ve hře výrazně zbohatli. Alan nán naznačil, že nejvíc do tuhého kolem staré kroniky půjde na táboře. Takže se o to víc těšíme na tábor. Teď se objevil nový deník. Je pochopitelně šifrovaný. Čekám, že každou chvíli se ještě objeví mapa. Tu bych tipoval tak někdy v květnu nebo začátkem června na některé vícedenní výpravě. Někdy v červnu pojedeme i na naše tradiční tábořiště, kde jsme byli pět dní o loňských prázdninách. Docela se už těším na pana Ludvíka.

V dílnách jsme začali vyrábět poslední výrobek. Bude z plechu a učitel Málek nám na něj střihal plech na pákových nůžkách. My stáli kolem a dívali se. Docela mu to šlo od ruky. Skoro jsem si říkal, že celkem hazarduje, že se nebojí o prsty. To já, když jsem loni stříhal svoji hvězdici, jsem měl před těmihle nůžkami podstatně větší respekt. Učitel ale spěchal. Původně totiž měly ty plechy přijít na školu už nastřihané, ale nepřišly a tak je musel nastřihat sám.

Když Málek střihal poslední dva plechy, stalo se to, z čeho bych já měl strach. V té rychlosti mu plech sklouzl a učiteli vjeli do nůžek prsty. Vzápětí kolem stříkala krev a chvíli na to se Málek svalil na zem. Kluci na něj koukali.

Rozběhl jsem se k lékárně. Málek měl ustřižené dva prsty a krev pořádně stříkala. Dal jsem mu na zápěstí zaškrcovadlo. Kluci stále koukali, tak jsem na ně zařval, ať běží zavolat záchranku. Michal s Honzou vyběhli ven. Učitel naříkal. Na stole ležel igelitový sáček. Hodil jsem do něj prsty a ponořil jsem to do studené vody. Pak jsem si všiml, že se učitel potí. Byl to studený pot. Podložil jsem mu teda nohy, protože to byl poúrazový šok.

Za chvíli sem přiběhl Alan a dvě učitelky. Jedna se hned složila. Tak jsem jí podložil nohy. Za chvíli přišla zase k sobě. Chvíli na to tu byla sanitka. Dal jsem jim Málkovy prsty. Jeden z nich mě pochválil, že jsem šikovnej kluk a Málka odvezli. Od ředitelky jsem se pak dozvěděl, že mu ty prsty přišili, že jsem mu je zachránil. Ostatně jsem mu zachránil život, protože jinak by vykrvácel. I takhle ztratil krve až dost.

Od další hodiny dílen suploval pan učitel Bednář. To je druhý dílnař. Málek bude totiž v nemocnici dost dlouho. Michal řekl, že je zvědavý, jak se bude Málek tvářit, až se vrátí. Celý rok mě stíral a já mu teď za to všechno zachránil život a ještě i prsty na ruce. Kluci se dohadovali, jestli se mi omluví nebo jestli mi aspoň poděkuje.

Asi za tři neděle si mě zavolala ředitelka do ředitelny. Vyptávala se mě na průběh toho Málkova úrazu a zvala si i ostatní kluky. Bylo nám jasné, že něco vyšetřuje. Ředitelka mi nechtěla říct, o co jde, ale nakonec se k tomu odhodlala. Málek jí, když za ním byla v nemocnici na návštěvě, řekl, že jsem do něj zezadu strčil a proto, že se mu to stalo. Pro mě to byl šok. Stál jsem před ním a ne za ním a kus od něho, takže jsem do něj strčit nemohl. Podíval jsem se na ředitelku, abych zjistil, jestli tomu opravdu věří. Pocítil jsem lítost, jak může tohle Málek dělat. Proč mě tak nenávidí? Těžko jsem se ovládal, abych se nerozbrečel.

Ředitelka mě pohladila po vlasech a řekla mi, že mě chápe, že je to pro mě šok. Řekla mi, že tomu od začátku nevěřila, ale musela to vyšetřit. Bylo vidět, že i pro ni to byl šok, což ostatně taky přiznala. Řekla mi, že pan učitel Málek se na naši školu už nevrátí. Celý den jsem musel o Málkovi přemýšlet. Znova se mi vybavily události v dílně, kdy se Málek zranil nůžkami a ležel bezmocně na zemi.

Táta na mě viděl, že jsem nějaký zamlklý. Tak jsem mu řekl, co jsem se dozvěděl od ředitelky. Pro tátu to byl taky šok. Divil se, jak může takovýhle člověk učit. Byl rád, že se už Málek na školu nevrátí. Chvíli jsme si povídali. Řekl jsem tátovi, jak jsem se snažil dodržovat jeho rady a pomáhat Málkovi, abych ho přesvědčil, že nejsem grázl. Táta uznale pokyvoval a přiznal, že chvílemi to tak ani moc nevypadalo, ale já to měl s Málkem těžký.

Učitel Bednář nás bude mít na dílny až do konce školního roku a bude nás i známkovat. Začal s náma dělat poslední výrobek. Odevzdával jsem ho mezi prvními. Dostal jsem za něj jedničku a pak jsem dělal práci pro školu. Zeptal jsem se učitele Bednáře, jestli bude přebírat známky od učitele Málka. Řekl, že ano, ale já že se nemusím bát, protože mě dá stejně jedničku. Rozhodující jsou pro něho známky z výrobků a z obou posledních mám jedničku a práci pro školu dělám taky dobře. Dokonce mi dal i pár pochval. Ty jsem sice teď nějak moc nepotřeboval, protože když tu nebyl Málek, tak jsem skoro poznámky nedostával. Někteří učitelé si už asi na moje občasné drobné lumpárničky zvykli. Asi jsem se tvářil i dostatečně provinile a tak mi je párkrát prominuli. Vždycky jsem to ocenil a tak, když mi nějaký učitel prominul poznámku, byl jsem za to dost vděčný a do konce hodiny jsem byl naprosto hodný.

Jednou se mi před češtinou podařilo houbou shodit kytku. Češtinářka byla dost naštvaná, protože se rozbil květináč a kytka se trochu nalomila. Ani se nemusela ptát, kdo to udělal, protože jsem se snažil kytce pomoct a tak jsem se tím vlastně přiznal. Dost mě to mrzelo. Učitelka mě poslala do kabinetu pro nový květináč a já jsem kytku přesadil. Podepřel jsem jí i nalomenou část. Čekal jsem, kdy bude učitelka chtít žákovskou, ale nechtěla ji.

Hned odpoledne jsem šel koupit nový květináč. Kytce jsem podvázal nalomenou větévku lýkem a květináč jsem odnesl učitelce do kabinetu a omluvil jsem se. Poděkovala mi za květináč. Pak si se mnou chvíli povídala. Řekla mi, že jsem zajímavý kluk, že jí připadá, že když mi za něco nedá poznámku, že jsem pak hodnější, než když mi ji dá. Řekl jsem jí, že umím ocenit, když mi učitel něco promine a pak nedokážu zlobit. Bylo by to sprosté. Řekl jsem jí, že za tu kytku jsem ale poznámku čekal, protože vím, že ji má ráda. Řekla mi, že viděla, že mě to dost mrzí.

Další týden byl ve škole velký poprask. Někdo z naší třídy šikanoval Slávka a přinutil ho spolknout nějaké prášky. Slávka odvezla sanitka, protože mu bylo zle. Sice jsem u toho nebyl, ale věděl jsem o jednom klukovi z třetí třídy, který o tom něco věděl. Bál se ale říct, kdo to byl, že by ho zmlátil. Po dobrém to nešlo, tak jsem mu řekl, že jestli mi to neřekne, tak ho zmlátím já. Koukal na mě dost překvapeně. Řekl jsem mu, že když mi to řekne, tak se nikdo nedozví, že to vím od něho. Váhal. Začal jsem se teda tvářit trochu agresivně, až to raději vyklopil. Byl to Gusta. Poděkoval jsem mu. Dal mi ještě prázdnou krabičku od těch prášků, kterou našel. Tu jsem dal saniťákům, kteří Slávka odváželi.

Učitelé nic nevyšetřili, tak přišli policajti. Vyslýchali i mě, protože věděli od saniťáků, že jsem jim dal tu krabičku. Jenže já nemohl prozradit toho mrňouse, slíbil jsem mu to. Sám jsem taky žalovat nechtěl, i když třídní říkala, že tohle je závažný případ, protože Slávek může taky umřít. Jeden z policajtů mi řekl, že pokud vím, kdo to byl a neřeknu to, tak je to spoluvina, krytí pachatele.

"A to je trestné", strašil mě. "Tak víš, kdo to byl?", ptal se mě.

"Ten, kdo to udělal, se přizná sám", řekl jsem.

"Nebuď naivní", řekl mi druhý policajt, který byl sympatičtější.

"Nejpozděj zítra se přizná", řekl jsem.

Vložila se do toho třídní. "A když se nepřizná? Řekneš, kdo to byl?"

Váhal jsem, ale přikývl jsem. "Ale až zítra."

Třídní se přimlouvala, aby počkali. Ten první policajt nechtěl, ale ten sympatičtější byl pro. Dovedl mě pochopit.

Šel jsem za Gustou a chtěl jsem po něm, aby se přiznal. Řekl mi, že jsem cvok, že není blázen, že by šel do polepšovny. Řekl jsem mu, že Slávka málem zabil. Byl jsem naštvaný. Gusta se teď ušklíbl a já se neudržel a dal jsem mu pěstí do obličeje. Byl překvapený. Hned dostal druhou ránu a začali jsme se prát. Neprali jsme se ale dlouho, protože tu byla za chvíli třídní a Alan s Bednářem, kteří nás od sebe odtrhli. Gusta zuřil a řekl mi, že jsem hnusnej práskač. Řekl jsem mu na to, že jsem nic neřekl.

"Ale ty ses právě teď přiznal", řekla mu třídní.

Sám se podřekl a nakonec se přiznal. Policajti si ho hned odvezli. Když potom šel kolem mě Arthur, řekl mi výhružně: "Ty hnusný práskači, za tohle tě podříznu jako štěně." Nevšímal jsem si ho. Arthur je dost velký surovec a trochu jsem se ho bál, ale nedal jsem mu to pochopitelně znát. Arthur má spoustu průšvihů za šikanování a různé zvrhlosti. Naší třídu ale nechává na pokoji. S partou grázlů už párkrát přepadli a okradli i staré lidi.

Druhý den na mě na chodbě Arthur skutečně vytáhl nůž. Začal jsem couvat. Vzpomněl jsem si na protihmat proti noži, který mě naučil Michal. Ani jsem se ho tenkrát nechtěl učit, že mi k ničemu nebude. Teď jsem ho použil. Nechal jsem Arthura víc přiblížit a nůž jsem mu vyrazil. Skončil kus od schodů. To Arthur nečekal. Využil jsem momentu překvapení a dal jsem mu pěstí do obličeje. Teď teprve mě chytl ten pravý vztek za to, že na mě ten srab šel s nožem.

Arthur ode mě dostal ještě dvě pořádné rány, než se vzpamatoval. Pak jsem dostal facku já a spadl jsem na zem. Arthur se na mě vrhl. Chvíli jsme se prali. Při tom jsme se přesunuli blíž ke schodům a Arthur se dostal ke svému noži. Dal mi ho pod krk a znovu mi řekl, že mě podřízne. Nůž jsem na krku cítil a dostal jsem strach. Začal jsem prosit. Ještě víc ale přitlačil a řekl mi, že jsem zbabělý skunk a že mě podřeže.

Naštěstí zasáhl Erik. To je osmák. Vykroutil Arthurovi nůž z ruky, sundal ze mě Arthura, postavil si ho a dal mu pěstí do obličeje. Arthur spadl. Bohužel měl za sebou schody, takže skončil až na podestě. Za chvíli ho odvezla sanitka a Erika odvedli do ředitelny. Tam na něj řvala jeho třídní. Erik už má pár průšvihů a jeho třídní mu vyhrožovala polepšovnou.

Vzpamatoval jsem se a šel jsem taky do ředitelny, protože jsem to nemohl takhle nechat. Ředitelka mi řekla, abych počkal, ale já jí řekl, že jí potřebuju něco říct právě k Erikovi. Řekl jsem, že to Erik neudělal schválně a že mě před Arthurem bránil.

"Zachránil mi život, Arthur mi držel pod krkem nůž", řekl jsem.

Erikova třídní mi nevěřila. Myslela si, že Erika jen tak kryju a vymýšlím si. Ředitelka si mě zavolala k sobě. Podívala se mi u okna na krk.

"Tak to poněkud mění situaci", řekla ředitelka. Zmírnila se i Erikova třídní. Ředitelka mě poslala k doktorce. Zeptal jsem se, co bude s Erikem. Ředitelka mi řekla, že se o něj nemusím bát. Podíval jsem se na ředitelku a pak na Erikovu třídní.

"Zachránil mi život", řekl jsem a díval jsem se Erikově třídní do očí. Uhla pohledem.

"Zasloužil by spíš pochvalu, než abyste ho trestali", řekl jsem.

Ředitelka mi řekla, že teď nemůže nic rozhodnout. Neví, jak dopadne Arthur v nemocnici, jak se k tomu budou stavět jeho rodiče, ale slíbila mi, že se za Erika postaví. Nechal jsem se ještě ujistit, že nepůjde do polepšovny a pak jsem šel k doktorce.

Druhý den jsem se šel ředitelky zeptat, jak to vypadá. Věděla už, že Arthur má zlomenou ruku a rozbitou hlavu. Dnes odpoledne bude mluvit s Arthurovým tátou. Bude záležet na tom, jak se k tomu postaví on, jestli bude trvat na Erikově potrestání. Ředitelka mi slíbila, že udělá pro Erika všechno, co bude v jejích silách. Dlouho si s ním včera povídala a ví, že to není zlý kluk.

Arthurův táta odpoledne přišel. Asi nevěřil, že mě Arthur ohrožoval nožem, tak pro mě ředitelka poslala. Měli jsme zrovna odpoledku, takže jsem byl naštěstí ve škole. Tak jsem mu řekl, že mi Erik zachránil život, aby mu neubližoval. Arthurův táta taky nevydržel můj pohled do očí. Ředitelka mu řekla, že Erik má sice průšvihy, ale je citlivý kluk. Vyprávěl jí včera, jak ho pobouřilo to, že přestože jsem Arthura velmi úpěnlivě prosil, aby mě nechal, tak mě nůž pod krk ještě víc přitlačil. Arthurův táta podlehl. Přiznal, že jeho syn je grázl a řekl, že je horší, než si myslel. Dokonce se mi za něj omluvil.

Druhý den jsem šel za Erikem. Poděkoval jsem mu a hned jsem mu řekl nové zprávy, že ze strany Arthurova táty mu nic nehrozí a podle zpráv z nemocnice, na tom Arthur zas tak špatně není. Erik byl rád. Byl trochu překvapený. Řekl mi, že ho udivilo, jak jsem za něj v ředitelně bojoval a že se i teď ještě pořád starám. Řekl jsem mu, že je to to nejmenší, co pro něj můžu udělat za to, že mi zachránil život.

Erik mi řekl, že se do toho původně nechtěl plést, protože jak mi Arthur nadával, myslel, že jsem na něj opravdu něco prásknul. Jenže pak, když na mě šel znova s nožem, tak to už nevydržel a zasáhl. Řekl jsem Erikovi, jak to bylo. Řekl mi, že se mu to hned nezdálo, protože nevypadám na podrazníka.

Vyprávěl jsem mu o Michalovi a jak on doplatil na to, že pomohl mladšímu klukovi. Já bych se jako ten malý kluk nemohl zachovat. Za prvé bych se pak musel stydět a za druhé bych měl obavu, že se na mě příště větší kluci vykašlou a nepomůžou mi. Erik mi řekl, že je škoda, že není víc takových kluků jako já.

"Ty máš smůlu, že tvoje třídní je taková..."

Zarazil jsem se. Jeho třídní stála vedle.

"No jaká?", zeptala se.

Dostal jsem strach. Z téhle učitelky mají hrůzu všichni. Je to ta, která se tenkrát zdržela hlasování, když projednávala pedagogická rada můj konflikt s Málkem. Jestli mě setře jako Málek, tak se mnou bude zle. Uvědomil jsem si, že už moc dlouho mlčím a tak jsem rychle řekl: "přísná".

Nevěřil jsem ale, že se tím spokojí. Nebylo to moc věrohodné, ale já skutečně nic říct nechtěl. V tu chvíli jsem teprve hledal výraz. Asi bych řekl divná nebo nespravedlivá nebo možná i zlá, těžko říct. Teď jsem prostě v panické hrůze řekl přísná. A ona se tím spokojila. Oddechl jsem si.

Vyprávěl jsem Erikovi o naší třídní. Erik mě pozorně poslouchal a pak řekl, že takovou třídní by taky potřeboval. I on je toho názoru, že odpuštění je pro něj zavazující než poznámka. Shodli jsme se na tom, že jsme si povahově podobní. Střídavě jsme si vyprávěli svoje příběhy a shodli jsme se, že bysme je řešili stejně. Erik by třeba Ivana taky nedokázal seřezat víc než já, stejně by bránil i své peníze, jako o prázdninách já tu pětistovku. Já bych jeho problémy řešil taky stejně jako on. A tak jsme se skamarádili.

Dva dny na to u nás Erikova třídní - učitelka Kochová suplovala. Snažil jsem se, aby si mě radši moc nevšimla. Proběhlo to vpořádku. Po hodině mě vybrala, abych jí pomohl odnést pomůcky. Šel jsem. Učitelka si se mnou začala celkem přátelsky povídat. Řekla mě, že by jí celkem zajímalo, co jsem chtěl o ní říct, ale že mě nebude dusit jako Málek. Ocenila, jak jsem se zastal Erika. Řekla mi, že původně mě nevěřila a považovala mě za drzouna. Divila se tomu, že se se mnou ředitelka vůbec baví. Ale pak to pochopila.

Řekl jsem jí, že to je právě ono, že Erik je úplně stejný kluk jako já, jenže mě pomohlo to, že naše třídní mi věří. Ředitelka mi začala taky věřit.

"A učitelům, kteří mi věří, se lže strašně těžko. A já to například nedokážu vůbec", řekl jsem.

"A ty myslíš, že Erik je taky takový?"

"To vím. Předevčírem jsme se o tom bavili."

Vyprávěl jsem učitelce, jak jsem na tom byl na prvním stupni, že jsem patřil mezi grázly, ale třídní mi dala šanci začít u ní s čistým štítem. Taky jsem jí řekl, že předevčírem jsem teprve hledal výraz, takže ani nevím, co bych vlastně řekl. Přiznal jsem, že přísná by to asi nebylo, ale bylo by to něco, čímž bych chtěl vyjádřit to, co jsem jí teď řekl. Prostě že není jako naše třídní.

"Vy mi to ale stejně asi moc nevěříte, co? Moc věrohodně to nezní, ale fakt je to tak."

Řekla mi, že mi to věří, že si o mě myslí, že lžu jenom, když musím. Lhal jsem jí s tím přísná, ale to jsem se jenom bál. Uznale jsem pokýval hlavou. Poděkovala mi za pomoc a vrátil jsem se do třídy.

Asi o týden později mi Erik vyprávěl, že mu připadá, jako by se jeho třídní změnila. Prominula mu jednu malou lumpárnu. Řekl jsem mu teda o svém rozhovoru s učitelkou Kochovou. Řekl mi, že on by neměl odvahu s ní mluvit takhle na rovinu. Řekl jsem mu, že se tvářila celkem přátelsky, tak jsem jí to prostě řekl. Druhý den u nás zase suplovala. Po hodině jsem se jí zase nabídl pomoct odnést pomůcky a řekl jsem jí, že jí děkuju za Erika. Byla překvapená. Připomněl jsem jí, jak Erikovi prominula tu lumpárnu. Pochopila, že mi to Erik řekl a že to ocenil. Řekla mi, že jsem měl pravdu a moje třídní taky.

Od ředitelky jsem se dozvěděl, že Arthura pustili z nemocnice. Do školy se už nevrátí, protože půjde do diagnostického ústavu. To je polepšovna. Aspoň se mi nebude mstít.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pondělí
26.10.2020