Kapitola dvacátá devátá

V pondělí jsme se sešli všichni u vlaku. Rozloučili jsme se s rodiči, kteří nás přišli vyprovodit a vydali jsme se vstříc dobrodružství. Tábořili jsme v odlehlém místě. Do vesnice, kde je obchod to jsou čtyři kilometry. Na tábořišti byly podsady a je tu dřevěná kuchyně s nekrytou, ale zastřešenou jídelnou. Elektřina tu není, studna je asi půl kilometru od tábora. Tábor je na kopci na kraji menšího lesíka. Lesík ale asi po půlkilometrovém pásu louky pokračuje.

Den příjezdu byl dnem pracovním. Obědvali jsme každý z vlastních zásob a teplá byla až večeře. To už byl tábor zabydlený a my už byli vybalení ve stanech. Středisková rada potom v jídelně rozdělila služby a noční hlídky. Pak už se naplno rozběhl náš klubový táborový život. Středisková soutěž družin je stále velice vyrovnaná a tak se o vítězi rozhodne právě tady. Začalo se drobnými soutěžemi, až byly dvě celodenní etapy. Byly to stopovačky s rafinovaně skrytými zašifrovanými dopisy. Tyhle dopisy byly většinou pomocníky do etap dalších a nebo do mezietapových úkolů. Čekaly nás na nich nejrůznější úkoly. Náš klub se ukázal jako velice sehraný. Využívali jsme malých postav Lukáše a Reného a jejich malé váhy tam, kde bylo třeba někoho pro něco spustit. Když byla třeba síla, uplatnil se zase Mirek a jeho pomocníky byli Michal se mnou. Když jsme nestačili ani my, pak svou sílu přidali i Petr a Míša a dílo se většinou zdařilo.

Na táboře jsme v našich stupňovitých funkcích pokračovali rychleji. Asi v půlce tábora nás čekala čtyřiadvacetihodinová etapa. V ní nás čekalo i vaření. K němu jsme měli k dispozici minimum surovin. Dostali jsme s sebou brambory, sůl, omastek, vajíčka a pár dalších základních surovin. Vařili jsme si čaj, bramborovou polévku a špenát z kopřiv. Velkým vyvařováním jsme se ale nezdržovali. Čas jsme věnovali hlavně přípravě obědu, který byl hodnocen. K večeři jsme si pak udělali brambory na loupačku. Ty mám moc rád.

Nechyběly pochopitelně ani noční etapy. Dvě byly pro jednotlivce, takže to byly v podstatě noční bojovky a jedna byla klubová. To jsme šli společně a museli jsme se orientovat v nočním lese. Bylo to v místech, kde jsme to dobře znali, ale v noci vypadá všechno trochu jinak.

K závěru tábora nás čekala dvoudenní etapa. Byla ale dost náročná, takže některým klubům se protáhla až do třetího dne. Potravin jsme sice s sebou dostali víc, povoleny byly tentokrát v velmi omezeném počtu i paštiky. Vybaveni jsme pochopitelně byli i chlebem.

Vyráželi jsme z tábora, každý klub na jinou stranu. Šli jsme podle neúplné mapy. Neúplná místa jsme si museli sami doplnit z předchozích šifer a deníků. Zjistili jsme, že se nám hodily i některé údaje, které jsme získali v předtáborových etapách.

Naše etapa se pěkně klikatila. Původně jsme vyšli na sever, ale brzo jsme se dali na západ, pak trochu na jih a takhle se to točilo, že jsme začali tušit, že nás stopa dovede do stejného místa jako ostatní kluby. Proto jsme spěchali a vařením jsme se moc nezdržovali. První den jsme pátrali do desíti do večera. Pak jsme přespali v lese pod celtami a ráno v sedm jsme už pokračovali v cestě.

Druhý den byly úkoly dost náročné. Museli jsme v potoku najít kód k šifře. Tady jsme se hodně zdrželi. Šifru jsme ale vyluštili velice rychle a pak jsme šli už skoro na jisto. Narazili jsme na Ochránce. Nevěděli jsme ale, jestli před ostatními kluby máme náskok nebo jsme za nimi.

Postupovali jsme společně s Ochránci a museli jsme být obzvlášť obezřetní, abysme jim něco neprozradili. Usoudili jsme, že jsme už blízko, když se naše cesty scházejí. A byla to pravda. Došli jsme na paseku, kde jsme měli hledat poklad. Našli jsme ho dřív. Sebrali jsme jednu pokladničku a začali jsme pátrat po klíči. Tady jsme se s Ochránci vzdálili, protože ti hledali klíč od své pokladny jinde. Dokonce ji měli i jinde schovanou. Takže jsme stále nevěděli, jak na tom jsme.

Konečně jsme našli klíč a otevřeli pokladnu. Bylo tam několik kódů, mapka, zašifrovaný deník a klubové peníze. Ty jsme si mezi sebe rozdělili. Podle pokynů jsme pokračovali v cestě, která už dle našeho odhadu vedla zpět do tábora. Zahlédli jsme Kamarády, takže jsou za námi. Nevíme ale, co je s Poutníky.

Zpáteční cesta už byla jednodušší. Bez problémů jsme dorazili až za tmy do tábora. Ochránci přišli asi půl hodiny po nás. Brzo ráno dorazili Kamarádi a kolem poledne i Poutníci. Moc času na odpočinek ale nebylo. Volno bylo jen zdánlivé. Bylo třeba luštit deník a našli jsme v něm další úkoly. S Mirkem jsme ho luštili ještě večer ve stanu při baterce a tak jsme měli náskok před Ochránci, který se teď hodil. Vydali jsme se pro další poklad, který byl tentokrát podstatně blíž. Znamenal pro nás jako pro klub velké množství bonifikačních bodů, které jsme si mezi sebe rozdělili a které jsou nutné k postupu na vyšší funkce. Já už například začínám usilovat o stupeň náčelníka. Chybí mi pár bonifikačních bodů a nějaké ty zkoušky. Ty se ale zvládnou lehce.

Po velké etapě nastal den skutečného odpočinku. Veškeré soutěže, které byly, nepatřily do meziklubové hry. Už se pomalu blížil konec tábora. Náš klub se dostal na první místo, o druhé tvrdě bojují Ochránci s Kamarády a za nimi v závěru jsou Poutníci.

Po dvou menších soutěžích nás čekala poslední etapa, v které jsme vyrazili za velkým náčelníkem. Po předchozích etapách nám připadala tahle etapa poměrně jednoduchá, i když to taky nebyla žádná procházka růžovým sadem. Konečně jsme dorazili na určené místo. První tu byli sice Poutníci alias Siuxové, ale neměli zdaleka tolik zásluh jako my Apači. Proto jsme dostali nejlepší pozemky a velkou část pokladu. Tím jsme se stali vítězi meziklubové soutěže. Dál to bylo velice těsné. Druzí skončili nakonec Kamarádi alias Utahové těsně před Ochránci neboli Komanči. A úplně těsně poslední zůstali Poutníci, kterým ale díky vítězství v této poslední etapě chybělo málo. Nám v téhle etapě pomohlo to, že jsme byli před Kamarády a Ochránci a před námi byli jenom Poutníci, kteří na nás měli poměrně velkou ztrátu. O část pokladu tu totiž v cíli soutěžili první s druhým a pak zase třetí s čtvrtým. Bonifikace Poutníků za 1. místo v téhle etapě byla menší než náš náskok před nimi a tak jsme vyhráli. Kdyby místo Poutníků byli první Kamarádi nebo Ochránci, tak by nám naše druhé místo v téhle etapě k celkovému vítězství nestačilo.

Do konce tábora chyběly dva dny. Udělali jsme si teda antiolympiádu, táborový karneval a táborovou pouť. To vše bylo v předposledním dni tábora, který jsme zakončili slavnostním táborovým ohněm. U něj Alan vyhodnotil a uzavřel soutěže jednotlivců. Tu jsem na táboře vyhrál já a díky tomu jsem vyhrál i roční soutěž. Bylo to těsné. Před táborem jsem byl druhý za Milošem. teď byl Miloš až třetí. Před ním byl Zdeněk a to mi dopomohlo k celkovému vítězství. Jinak bysme měli s Milošem stejně bodů. Rozhodoval by větší počet měsíčních vítězství. I ten ale máme stejný. Tak by se sledoval počet druhých míst, který by v případě, že by byl Miloš druhý, byl taky stejný. Rozhodl by až počet třetích míst. Těch mám víc, takže bych stejně vyhrál.

Poslední den jsme uklízeli tábor. Museli jsme složit podsady a rozebrat menší táborové stavby. Zůstala tu pouze kuchyně. Všechno odvezl náklaďák. Nás čekal jednoduchý oběd a po něm jsme šli na vlak, kterým jsme se vrátili domů.

Cestou jsme vzpomínali na táborové prožitky a bavili se o klubovém kroji. Zatím jednoznačné jsou košile. Ty nosíme zelené s nárameníky a dvěma kapsami na prsou s klopami. Na nich máme svoje hodnostní označení. Na pravém rameni je označení funkční v klubu a středisku. Předseda střediskové rady má červený proužek. To je Radek Kostka. Ostatní členové střediskové rady mají modrý proužek. Náčelník klubu má zelený proužek, jeho zástupce má žlutý proužek s zelenými příčnými pruhy, ostatní členové klubové rady mají žluté proužky a zbylí členové klubu mají bílé proužky. Kronikář má v proužku modré kolečko, nástěnkář zelené, pokladník červené. Pokud by například náčelník byl současně nástěnkářem, má místo zeleného kolečka na zeleném proužku žluté kolečko. Kdo má funkci v střediskové radě i v klubu, má dva proužky. Střediskový proužek se nosí blíž rameni, klubový blíž k hlavě. Střediskový kronikář nemá modré kolečko v modrém proužku, ale žluté kolečko v modrém proužku. Střediskový pokladním má červené kolečko v modrém proužku.

Na levém rameni je označení stupně dlouhodobé hry, které je také pomocí proužků. Hnědý proužek označuje Ochránce přírody, který je ve hře jinochem, dva hnědé proužky má Rodový člen, který je ve hře už mužem. Žlutý proužek má Stopař, dva žluté proužky má Mistr stopař, zelený proužek má Zálesák, dva zelené proužky má Mistr zálesák, modrý proužek má Oblastní náčelník, dva modré proužky má Rodový náčelník a červený proužek má Kmenový náčelník, který je nejvyšším stupněm. Za jednotlivé stupně se přiděluje zkušenost. Podle její velikosti si pak člen zvolí funkci postavy ve hře, přičemž Zelenáč může být pouze dítětem a Ochránce přírody pouze jinochem. Stupně od Rodového člena výše už podobná omezení nemají. Podle získané zkušenosti si může člen klubu vybrat z těchto funkcí: squaw, kuchař, stopař, zvěd, lovec, bojovník, válečník, šaman a náčelník.

Na konci tábora jsem dosáhl stupně Zálesáka a zkušenost mám už na náčelníka. Takže ve hře jsem náčelníkem. Teď se budou s rostoucí zkušeností zlepšovat moje náčelnické vlastnosti. To má ve hře vliv na sílu, odolnost, počet životů a další důležité vlastnosti.

Na pravém rameni máme název střediska a pod ním znak a na levém rameni název klubu a pod ním znak. Na krku nosíme moduritové bobříky. Jsou ve tvaru bobřích zubů a jsou různobarevné. Každý, kdo splní určitého bobříka, si moduritový zub příslušné barvy navlékne na šňůrku a nosí ho na krku. Já jich mám už deset. Máme je trochu jiné než Foglar a celkem jich máme patnáct. Nejtěžší je bobřík ušlechtilosti. Toho jsem už zkazil asi dvacetkrát. Ze střediska ho zatím splnil jenom Radek Kostka. Jenže ho může kdykoliv pokazit a přijít o něj.

Ke košili nosíme džíny. V našem klubu máme všichni Lee Cooperky, takže jsme se dohodli na nich. Když je má někdo zrovna špinavé, tak si vezme jiné co nejpodobnější džíny. Já mám doma například Lee Cooperky troje, jedny nové, které moc nenosím a šetřím si je, jedny starší zachovalé, které nosím do školy a jedny ošoupané a záplatované, které nosím ven. Kamarádi nosí taky džíny a tak většina z nich má Lee Cooperky. Zdeněk s Filipem je ale nemají, tak Zdeněk nosí Wranglerky a Filip Levisky. Ochránci se dohodli taky na Lee Cooperkách, ale na hnědých manžestrácích. Manžestrové Lee Cooperky mají všichni, ale ne hnědé. David má fialové, které jsou dost barevně podobné. Jinak někteří z kluků mají jiné hnědé manžestráky, které jsou Lee Cooperkám aspoň trochu podobné jako například Wranglerky. Úplně jinak to mají Poutníci, ti se dohodli na manžestrácích Eagle. Ty jsou ale ve velkém množství barev. Tak se kluci dohodli na značce a barvu nechali libovolnou s tím, že přednost má hnědá a zelená a případně další tmavší barvy. Radek a Petr mají hnědé, Jirka šedé, Roman tmavě modré, Martin zelené a Ondra světle modré. Jediný Ondra barevně víc vybočuje.

Protože ale na táboře jsme chodili spíš v teplácích, dohodli jsme se na sportovním klubovém oděvu. Koupíme si klubová trička a k nim budeme nosit stejné tepláky. My Stopaři máme všichni modré tepláky s nápletem s kapsou vzadu. Jsou úplně stejné, takže to máme jednoduché. Dohodli jsme se, že ostatní kluby by měly mít jiné barvy, abysme se odlišili při sportovních soutěžích. Kamarádi si tedy vybrali úplně stejné tepláky, akorát černé. Pavel, Kuba a Michal Kovář je mají. Ostatní kluci si je koupí. Ochránci si hned vybrali červené tepláky. Mají je Marek a Víťa. Jsou úplně stejné jako ty moje modré, akorát že jsou červené. Poutníci se rozhodli pro zelené. Úplně stejné, ale zelené, má Petr. Ostatní se dohodli, že si takové, jako má Petr koupí. Nejlepší to asi máme my a Kamarádi, protože modré se seženou úplně nejlíp, černé pak taky celkem dobře. Červené jsou občas vidět, ale kluci budou mít možná trochu rozdílné odstíny. Zelené jsem zatím moc neviděl, ale Martin říkal, že je před táborem viděl a že ví, kde je mají.

Když je teplo, tak nosíme krátké kalhoty, my džínové, pokud možno Lee Cooperky. Michal s Petrem je ale jako krátké kalhoty nemají, tak nosí krátké kalhoty z jiných podobných džín. Michal je má z Ranchersek a Petr z Wranglerek. Ostatní kluby to mají podobné, Kamarádi nosí krátké kalhoty z džín a Poutníci a Ochránci z manžestráků, přičemž se všichni snažíme, aby ty krátké kalhoty byly co nejpodobnější těm dlouhým, protože na některou akci si třeba už někdo vezme krátké kalhoty a někdo ještě přijde v dlouhých.

Před prázdninami jsme se dohodli na klubových šátcích. My máme modré s bílým lemováním, Kamarádi mají černé s bílým lemováním, Ochránci mají hnědé s žlutým lemováním a Poutníci zelené s červeným lemováním. Mimo Ochránců držíme barvu tepláků. Šátky si upevňujeme koženými turbánky.