Na úvodní stránku



XVIII. Pomalu se blíží konec školního roku

Miloslav Fuček

Tuláci

Přečteno: 619


Koncem dubna vytáhli Pavel s Míšou zase cyklotrial. Protože bylo venku dost bláto, vzali si černé teplákové soupravy, aby na nich nebylo bláto tolik vidět. Potom vyjeli do terénů, které mají kousek za domem. Tam si mezi sebou zazávodili a pořádně se v terénu vyřádili.


Koncem dubna vytáhli Pavel s Míšou zase cyklotrial. Protože bylo venku dost bláto, vzali si černé teplákové soupravy, aby na nich nebylo bláto tolik vidět. Potom vyjeli do terénů, které mají kousek za domem. Tam si mezi sebou zazávodili a pořádně se v terénu vyřádili.

Pavel vytáhl cyklotrialové kolo vlastně teprve podruhé. Poprvé to bylo v zimě, to si zajezdili ještě na sněhu. Teď sníh vystřídalo bláto, které měli v dost velké míře Pavel s Míšou i na sobě a na kolech. Kola pečlivě očistili, uklidili do sklepů a šli domů. Míša šel ještě na chvíli k Pavlovi. Když je paní Nováková uviděla, tak spráskla ruce a řekla: "Vy ale vypadáte. Akorát vás tak rovnou hodit do pračky."

"Tak mi jdeme", řekl Pavel a táhl Míšu do koupelny.

"Kam jdete?", zeptala se Pavla máma.

"No přece do té pračky", řekl Pavel a máma zahlédla jeho šibalský úsměv. Rozmáchla se po Pavlovi, aby mu dala takový spíš žertovný malý pohlavek, Pavel se ale uhnul.

"Nech té srandy a plav se převléct", řekla Pavlovi máma.

Pavlovi zase přelétl po tváři další šibalský úsměv. Paní Nováková pochopila proč. "A bez šaškování", dodala, protože jí bylo jasné, nad čím teď Pavel přemýšlí. Pavel s Míšou se "odplavali" převléct.

S začátkem května se oteplilo. Pavel byl skoro každý víkend někde pryč s oddílem. Tuláci využívali teplejšího počasí a výletů bylo teď víc. To pochopitelně nedočkavý Pavel přivítal. Spolu s Míšou, Zdeňkem a Markem si začali plnit druhý odznak odbornosti a to Organizátor her. Kluci si každý sehnali knížečku, kterou viděli u Ivana. Mimo to pak sbírali další hry a dělali si jejich kartotéku. Znalost her se jim hodila zejména při družinových schůzkách, protože Vašek teď nezadával družinám tolik úkolů a nechával jim víc prostoru pro jejich činnost. To ale dělalo některým družinám menší problémy. Robert se s tím celkem vypořádal dobře a přivedlo ho to k tomu, že si spolu s Igorem začali taky plnit odznak odbornosti Organizátor her. Robert s Igorem se výborně doplňovali. Robert je výborný vůdčí typ a co řekne, to respektuje nejenom každý člen družiny, ale i každý člen oddílu. Robertovi dodává na jeho váženosti i jeho skromnost a to, že jde ostatním skutečně příkladem. Igor je zase jeho pravou rukou, pokud je třeba vytvořit vlastní program. Igor je nápaditější a dovede vytvořit pro družinu vlastní program.

Své funkce vedoucího družiny se velice dobře ujal i Míla. Organizace úkolů, které jsou družinám zadávány, zvládá dokonale. S vlastním programem družiny má ale také problémy. Vzhledem k tomu, že je z vedoucích družin nejmladší, není to tak nepochopitelné. V této oblasti se mu snaží pomáhat Ondra. Ten si chodí pro náměty ke svému bratrovi Mirkovi.

Míla se za tu dobu, co je v oddílu, hodně změnil. Z dřívějšího frajera se stal ctižádostivý kluk, který se snaží být skromný. Když zjistil, že Pavel a Robert začali plnit odznak odbornosti Organizátor her, začal si ho hned plnit taky. V oddílové hře si vede dobře. V současné době je Stopařem a celkem úspěšně se potýká s podmínkami Mistra stopaře. Ondra je v Mílově závěsu. Družina Lvíčata se teď vůbec zlepšila. Petr a Ondra získali Rodového člena a Lukáš a Honza jsou mu blízko. Těm nepomáhají jenom jejich patroni Míša a Pavel, ale i Míla s Ondrou, kteří chtějí, aby jejich družina získala konečně hnědou stuhu.

Mirek, vedoucí družiny Robinzoni, se snaží, aby jeho družina plnila všechny zadané úkoly a umí si připravit i vlastní program. Vydatně mu v tom pomáhají Martin a Filip, jistou snahu vykazuje také Pepík. Matyáš s Lukášem ale dosti v družině zaostávají. Oba si splnili Ochránce přírody a to je uspokojilo. Pepík to dotáhl ještě na Rodového člena. Martin s Mirkem jsou už Mistři stopaři a Filip je Stopař. Jsou tedy mírně nad průměrem, ale podprůměrnost druhé půlky družiny tuto družinu sráží až na čtvrté místo.

Lvíčata to, co nezvládnou díky tomu, že jsou nejmladší, dohánějí snahou. Tuto snahu vykazují všichni členové družiny, takže jsou v hodnocení družin na třetím místě v těsném závěsu za Kočovníky.

Pavel viděl několik družinových schůzek Lvíčat, když je měli venku a napadlo ho, že Míla by si zasloužil, aby se taky dostal do oddílové rady. Navrhl to Vaškovi. Ten souhlasil. Sice bude mít oddílová rada sudý počet členů, ale to by nemělo vadit. Zatím ještě nikdy nedošlo k tomu, že by se o nějakém rozhodnutí hlasovalo v poměru 4:3.

Na následující oddílové schůzce Vašek předložil Pavlův návrh na dovolbu Míly do oddílové rady. Oddíl to schválil a Míla byl za to Pavlovi vděčný. Vzpomněl si při tom na to, jak se kdysi chtěl na Pavla vytahovat a znova se za to zastyděl.

V oddílové radě si kluci trochu přerozdělili funkce. Martinovi, který měl dosud na starosti sport a kulturu, nechali jenom sport a kultury se ujal Míla. Bylo to přínosem, protože Martin se staral hlavně o sport a kulturu trochu zanedbával. Míla teď zprostředkoval, že oddíl šel několikrát do kina a i na koncert, který tu měly skupiny Olympic, Bacily a Kroky.

Pavel chodil občas k Robertovi a dohadovali se, co bude potřeba projednat na oddílové radě a další problémy. Podobně, jako je Igor Robertovi oporou v družině, je Pavel jeho oporou v oddílu. Vašek totiž nechává skoro na každé schůzce také prostor k vlastní činnosti právě jim dvěma.

Jednou, když byli Pavel u Roberta, začalo pršet a Pavlovi se do deště moc nechtělo. Tak si s Robertem povídali o svých zájmech. Pavlův pohled při tom padl na Robertovu kytaru. Robert mu na ni zahrál pár písniček. Pak šel zdvihnout telefon a Pavel si zatím zkoušel vybrnkávat na kytaře Skákal pes. Zkoušel to na jedné struně a celkem mu to za chvíli šlo, přestože měl kytaru poprvé v ruce. Robert ho naučil tuhle písničku zahrát na všechny struny. Pavel se pak pokoušel zahrát ještě i jiné melodie. Kytara se mu docela zalíbila. Druhý den byli u Roberta i s Míšou a zkoušeli to oba. I Míša měl jisté úspěchy. Kluci se začali vyptávat, kolik taková kytara stojí. Přemýšleli o tom, že by si na ni našetřili. Zmínili se o tom i doma.

Kluci měli mít v brzké době narozeniny - Pavel v květnu a Míša v červnu. Novákovi i Jeřábkovi tím měli vyřešeno, co jim koupit. Pro Pavla s Míšou to bylo milé překvapení. Teď byli u Roberta častěji. Pár písniček je naučil i Vašek, který byl rád, že má v oddílu další kytaristy. Pavel se naučil celkem rychle několik jednodušších písniček.

Družina Poutníci, která je v hodnocení družin v oddílu Tuláci nejlepší, rozvíjí svoji činnost i mimo oddílové akce a družinové schůzky. Poutníci si vzali za své plnění druhé části dohody, kterou udělal Vašek s domovníkem. Kluci pravidelně uklízejí společné prostory domu a Pavel, Míša a občas i Filip z Robinzonů pomáhají důchodcům v domě s většími nákupy. Svoji pomoc už několikrát nabídli i mladým maminkám v domě. Díky této aktivitě mají Pavel s Míšou v domě velmi dobrou pověst a všichni obyvatelé domu je chválí.

Pavel s Míšou mimo to v zimě pomáhali domovníkovi panu Kučerovi s odklízením sněhu z chodníku a při drobných opravách v domě. Pan Kučera je asi padesátiletý muž s velkým smyslem pro pořádek. Proto je v domě čisto a vše je v naprostém pořádku. Pan Kučera je také přísný a má patřičnou autoritu nejenom u nájemníků domu, ale zejména u jejich dětí. Žádné z dětí si netroufne v domě něco úmyslně rozbít nebo strhávat papíry či brát špendlíky z nástěnky domovní samosprávy.

Koncem května poslal pan Kučera do školy děkovný dopis družině Poutníci za úklid domu. Ředitelka školy jej přečetla ve školní rozhlase: "Vážená soudružko ředitelko, zasílám Vám děkovný dopis za výchovu žáků Vaší školy. V našem domě má klubovnu turistický oddíl mládeže Tuláci vedený Václavem Králem. Ten dohodl půjčení klubovny pro oddíl s domovní samosprávou našeho domu v nevyužitých prostorách za příslib občasné výpomoci oddílu při úklidu domu. Této práce se ujala družina Poutníci vedená žáky Vaší školy Pavlem Novákem a Michalem Jeřábkem. Nutno dodat, že nejde o pomoc občasnou, ale pravidelnou, do které se zapojují i ostatní členové této družiny Zdeněk Karásek, Rostislav Kadlec, Lukáš Koudelka a Martin Kopal, rovněž žáci Vaší školy a příležitostně i členové ostatních tří družin.

Pavel Novák a Michal Jeřábek mimo to individuálně pomáhají starším obyvatelům a mladým maminkám s nákupy. Domovní samospráva mě pověřila milým úkolem, a to abych jim touto cestou za jejich nezištnou pomoc a příkladné chování poděkoval."

Po přečtení dopisu připojila ředitelka školy svůj osobní dík všem členům oddílu, především pak členům družiny Poutníci a zejména Pavlovi a Míšovi. Kluci byli rádi, že byli pochváleni.

"Škoda jenom, že to ředitelka nečetla o hodinu později", pošeptal Míša Pavlovi po hlášení.

"To máme hudebku. Aspoň by to slyšela i Špetová", dodal šeptem Pavel. Pak už dávali pozor na výklad v hodině českého jazyka.

Učitelka Špetová hlášení slyšela. Na začátku hodiny v páté A řekla: "Jsem ráda, že má turistický oddíl na Pavla a Michala tak dobrý vliv. Tady vidíte, co dokáže dobrý kolektiv." Pavel si vduchu řekl, že si teď o téhle učitelce nebude radši nic myslet. Následující hodinu měla pátá A třídního učitele a ten taky kluky pochválil. Pavel s Míšou se s tím pochopitelně pochlubili doma. Měli velkou radost z toho, že byli pochváleni. Jejich rodiče o tom už ovšem věděli z domovní schůze, kde se na tom všichni usnesli. Klukům ale radost nepokazili a tvářili se, jako by to pro ně byla novinka.

Pavel s Míšou teď dvě odpoledne v týdnu věnovali oddílu. Po družinové schůzce chodili ještě uklízet dům. Ostatní dny v týdnu, mimo sobot a nedělí, kdy měli výlety, jezdili na kolech nebo hráli s klukama fotbal nebo pingpong. Večery pak trávili s kytarama.

Na kolech se kluci jezdili dívat na modelářské letiště, kde pouštěli modeláři nejrůznější modely letadel. Kluci tam měli stále na co koukat. Navíc kousek dál bylo svazarmovské letiště sportovních letadel a bikrosová a motokrosová dráha.

Jediné co Pavlovi trochu vadilo, že to sem je dost daleko a že museli projíždět přes dvě křižovatky s dost velkým provozem. Ne všichni řidiči byli k cyklistům ohleduplní. Pavel je navíc z velmi malého města a není ještě na takovýhle velký provoz zvyklý. Kamenice sice moc velké město není, ale na několikaproudových křižovatkách se Pavel nejlépe necítil. To Míša je poněkud otrlejší a když za ním stojí na křižovatce autobus, tak si z toho nic moc nedělá. Jednou zastavili kluky policajti a ptali se jich, kolik jim je let. Míša řekl, že jim je jedenáct, ale policajt se netvářil moc důvěřivě. Kluci měli s sebou průkazy ČSTV, tak mu je ukázali. Viděl, že mu nelžou.

Jednou, když zase kluci jeli na letiště, byl celkem menší provoz. Pavel s Míšou se ohlédli, jestli nejede něco v levém pruhu a když nic neviděli, tak ukázali rukou, že budou přejíždět a vybočili do levého pruhu, aby mohli po chvíli odbočit na křižovatce vlevo. Kluci si ale nevšimli, že do křižovatky přijíždí z větší vzdálenosti, ale rychle osobní automobil. Ten se teď natlačil vedle kluků, kteří se už ale nemohli vrátit, protože zprava už je dojelo auto, které jelo za nima. Pavel spanikařil, protože se auta lekl. Řidič byl jen několik málo centimetrů vedle něho. Pavel vybočil doprava, kde ale hned vedle bylo další auto. Pavel si na něj reflexivně hmátl rukou, aby do něj nenajel. V tu chvíli ale definitivně ztratil rovnováhu. Dotkl se ještě předním kolem auta vlevo a octl se na zemi. Míša zachoval klid a zvládl to bez pádu, přestože mu mezi auty zbyla skulinka jen o pět centimetrů větší než je šířka jeho řídítek na kole.

Řidič vpravo ještě před křižovatkou zastavil. Řidič vlevo křižovatkou projel, ale za ní ho zastavili policajti, kteří vše viděli. Řidič Škodovky, na kterou Pavel hmátl, šel k Pavlovi a pomohl mu ze země. Auta vzadu zastavila, což bylo štěstí, protože Pavel s kolem ležel na rozhraní obou jízdních pruhů. Naštěstí mu nic nebylo, jenom se pořádně polekal. Vylekal se i Míša, který se o Pavla bál, jestli se mu nic nestalo.

Z protějšího rohu křižovatky sem přišel jeden z policajtů. Druhý se věnoval řidiči, který to vše způsobil. Policista odvedl Pavla i s jeho kolem k zastavenému automobilu, Míša tam dojel za nimi. Řidič Škodovky viděl, že je vše vpořádku. Zeptal se policisty, jestli ho budou potřebovat jako svědka. Policista mu řekl, ať radši počká. Řidič teda odbočil se Škodovkou doprava a tam ji odstavil. Pak přišel k místu, kde stáli policisté.

"Pane řidiči, víte proč jsme vás zastavili?", ptal se první policajt řidiče.

"Snad kvůli těm klukům, ale já měl přednost", hájil se řidič.

"Víte, že jste toho chlapce málem přejel? Vám by to nevadilo?"

"Vadilo, ale takhle malí kluci nemají na silnici co dělat, určitě jim ještě není deset."

"A nemyslíte, že jste měl jet tím opatrněji?"

Na to řidič neodpověděl. Policajt se teď obrátil na Pavla s Míšou: "Kluci, víte od kolika let smíte jezdit sami na kole v silničním provozu?"

"Od deseti, ale nám už je jedenáct", řekl Míša a ukázal policajtovi průkaz ČSTV, aby se přesvědčil. Pavel ho vytáhl taky. Policajt si prohlédl jenom Míšův a vrátil mu ho se slovy: "Vpořádku."

"A víte, že když přejíždáte do jiného jízdního pruhu, že musíte dát přednost vozidlům, které v něm jedou?"

"Víme, ale já se tam díval a nic jsem neviděl. Asi jsem to auto přehlédl", řekl trochu provinile Míša.

"Ono bylo dost daleko a jelo dost rychle", poznamenal druhý policajt. Ten se teď obrátil na řidiče: "Ti chlapci dali znamení o změně směru jízdy, proč jste nezpomalil?"

Řidič jen pokrčil rameny.

"Víte, že děti v tomhle věku se chovají na silnici dost živelně a že je potřeba na ně dávat zvýšený pozor?"

"Vím", řekl řidič.

"No vidíte, taky by se vám mohlo stát, že by vůbec neukázali, že budou odbočovat a rovnou by zahli. Co byste pak dělal? Přejel byste je, protože byste to neubrzdil. Koukám, že máte v autě přibližně stejně starého chlapce. Vžijte se do toho, jak by vám bylo, kdyby vám ho někdo přejel."

"A to přitom tihle chlapci si počínali celkem předpisově, akorát že vás přehlédli", přidal se druhý policajt.

"Proč jste na ně aspoň nezahoukal?", zeptal se řidič Škodovky,"když už jste se nechtěl zdržovat přibrzďováním. Já se ani moc nedivím, že ho ti kluci neviděli, protože když se dívali, tak byl ještě hodně daleko a silnice se trochu stáčí. To by museli otočit hlavu skoro úplně dozadu."

"Jakou rychlostí jste vjížděl do křižovatky?", zeptal se policajt.

"Asi padesát."

"To bylo určitě víc", mínil řidič Škodovky. "Určitě přes šedesát."

Policista diskuzi ukončil: "No v každém případě jste chlapce svojí rychlou jízdou ohrozil a navíc jste po pádu chlapce ani nezastavil."

"Nevšiml jsem si, že spadl."

"No to jste ale mohl předpokládat, když jste je takhle vzal do presu."

Policisté si řidiče pozvali na dopravní inspektorát. Řidiči Škodovky poděkovali, sepsali stručný protokol a řidič Škodovky odjel. Jeden policajt se ještě ptal Pavla s Míši kam jedou a odkud. Pak se pokusil jim najít bezpečnější cestu. Po chvíli něco našel.

"Ale je to o dost delší", řekl.

"To nevadí", řekl Pavel a pozorně sledoval, co jim policajt v plánu města ukazoval. Kluci poděkovali a jeli dál. Zpátky se vraceli novu cestou.

Pan Novák si všiml, že je Pavel špinavý a zeptal se ho, jestli spadl. Pavel mu řekl všechno, co se mu přihodilo. Táta mu řekl, ať to radši mámě ani neříká a po poradě s panem Jeřábkem se rozhodli, že si taky koupí kola a budou se klukům víc věnovat. Uvědomili si, že je dost riskantní, když kluci jezdí sami, zvlášť, když Pavel je z Bělé zvyklý na malý provoz.

Pavel si teď byl na větších křižovatkách jistější, když za ním jel táta. První jezdil pan Jeřábek, pak Míša, za ním Pavel a tenhle konvoj uzavíral pan Novák. Pavel při těhle jízdách získal větší sebejistotu. Táta si navíc ověřil, že může Pavlovi věřit, že když pojedou sami, že se budou velkým křižovatkám vyhýbat.

Blížil se konec školního roku. Pavel se zlepšil v ruštině a vypadalo to, že z ní bude mít možná jedničku. Také Špetová možná dá Míšovi i Pavlovi jedničku.

Pátá A se těšila na školní výlet. Trochu zklamání bylo, že jejich třídního poslali na vojenské cvičení. Takže s nimi na výlet pojede mladá učitelka Kostková, kterou ani neznají, protože je vůbec neučí. Jenom v jejich třídě asi třikrát suplovala. Letos učí prvním rokem.

Výlet se konal ve čtvrtek. Pátá A jela vlakem do Městečka a odtamtud šli po zelené na Mečnou, po žluté dále na Písek a po červené na Křivoklát. Tady se naobědvali a po obědě si prohlédli hrad. Potom dostali na náměstí do čtyř hodin rozchod. Kluci se rozešli po obci. Pavel šel s Míšou. Nejprve zapadli do cukrárny, kde si dali zmrzlinový pohár a pak se šli dívat po obchodech. Moc jich tu sice není, ale kluci si našli na co koukat.

Zdeněk s Markem se šli podívat do samoobsluhy, kde si koupili polárkový dort. Když ho snědli, šli na průzkum. Na nádraží se podívali, kdy budou doma. Učitelka jim říkala, že pojedou vlakem v 16.38 hodin. Zdeněk si našel, že v Berounu je tenhle vlak v 17.28. Teď hledal spojení z Berouna na Kamenici. Našel vlak, který jede v 18 hodin, ten ale nejede v pracovní dny. Pak jede další až v osm večer. Tohle učitelka přehlédla. Zdeněk zjistil, že by museli jet vlakem v 15.15, aby to stihli. Ten je v Berouně v 15.59 hodin a na Kamenici jede vlak v 16.10 hodin. Jenže rozchod mají až do čtyř hodin, takže tenhle vlak nemůžou stihnout. Kluci se šli teda podívat na autobus. Mají štěstí. V 16.10 hodin jede přímý autobus na Kamenici. Kluci to šli oznámit učitelce. Ta se šla znova podívat a dala jim za pravdu. Moc jim děkovala.

Děti se scházely už před čtvrtou hodinou. Učitelka byla už nervózní, aby jim autobus neujel. Tak se už před čtvrtou nervózně ptala, jestli už jsou všichni. Nebyli. Učitelka se nervózně dívala na hodinky. Děti už věděly, co se stalo a nervozita přešla i na ně. Ve čtyři vyrazili k autobusu. Spěchající učitelka si zapomněla děti přepočítat. Pak ještě málem nastoupili do jiného autobusu. Kupovala lístky do Kamenice a pan řidič jí řekl: "Paní, já ale jedu do Prahy a ne do Kamenice."

Konečně byli ve správném autobusu, kam se naštěstí vešli. Když vyjeli z Křivoklátu, zeptal se Marek Zdeňka: "Kde je Míša?"

Zdeněk stuhnul. Pavel a Míša tu nejsou.

Pavel a Míša se zakoukali na křižovatce u příjezdu do obce. Tady se srazily dvě osobní auta. Rakušan, který vyjížděl z obce nedal přednost Žiguli, který jel po hlavní. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pouze auta blokovaly půlku křižovatky. Najednou se Pavel podíval na hodinky. Bylo 16.05.

"Průšvih", řekl. "Makáme."

Kluci běželi na náměstí, ale třída tam už nebyla.

"To není možné, přece by nám neujeli", řekl Míša.

"Vždyť úča říkala, že vlak jede až po půl páté", řekl Pavel.

"Jdeme na nádraží", navrhl Míša.

Na nádraží ale třídu taky nenašli. Pavel se díval na vlak, kterým mají jet. Zjistil to samé co Zdeněk.

"Pak jeli třeba uatobusem", napadlo Míšu. Kluci běželi na zastávku autobusu.

"Autobus jel v 16.10", řekl Míša. Pavel se podíval na hodinky. Bylo za deset minut půl páté.

"Kdy jede další?", zeptal se Pavel.

"V šest."

Zdeněk upozornil učitelku, že chybí Míša a Pavel. Ta se z toho málem nervově zhroutila. Až teď si uvědomila, že děti vůbec nepřepočítala. Věděla ale, že teď už s tím nic neudělá. Přepočítala děti. Pořád jí chybělo ještě víc dětí. Třikrát je počítala a pokaždé ji vyšlo jiné číslo. Rozbrečela se. Zdeněk to spočítal.

"Chybí jen Pavel a Míša", řekl učitelce. Zdeněk s Markem začali učitelku uklidňovat, že Míša s Pavlem se neztratí a přijedou dalším autobusem. Chodí do turistického oddílu, v jízdním řádu umějí hledat, takže se neztratí. Učitelka se aspoň trochu uklidnila. Když u školy vypustila děti, znova se rozplakala. Z telefonní budky před školou zavolala svému příteli, učiteli Tomkovi.

"Tomek", ozvalo se ve sluchátku.

"Péťo, mám hrozný průšvih", řekla plačícím hlasem.

"To jsi ty, Věro?", ujišťoval se Petr, že ji poznal.

"Ano. Ztratila jsem dvě děti."

"Jak?"

"Našla jsem si špatné spojení. Jeli jsme místo vlakem autobusem a spěchali jsme. Nepřepočítala jsem si je." Věra usedavě plakala.

"Pojď ke mě, jdu ti naproti."

Potkali se kousek od školy. Petr nebydlí daleko. Cestou Věru uklidňoval.

"Kdo se ti vlastně ztratil?", ptal se.

"Novák a Jeřábek."

"Ti se neztratí, jsou to šikovní kluci", uklidňoval ji Petr.

Když došli k němu, udělal Věře kafe. Potom telefonoval, kdy jede další autobus. Dozvěděl se, že v osmnáct hodin.

"Vidíš, tímhle autobusem přijedou", uklidňoval Petr Věru.

"Ale co když se jim něco stalo. Když jsme vyjížděli z Křivoklátu, všimla jsem si tam nějaké havárie."

Věra začala zase plakat. Petr vzal telefonní seznam, hledal jak zavolat na Křivoklát. Zjistil, že musí volat přes Rakovník. Na telefonních informacích mu řekli číslo veřejné bezpečnosti. Tam ho ujistili, že žádný dětský úraz dneska hlášený nemají. Řekli mu, ať jde k tomu autobusu, který přijede z Křivoklátu a pokud s ním kluci nepřijedou, ať jim znova zavolají. Pak by se po nich podívali.

Věru to sice trochu uklidnilo, ale zase ji napadlo, aby si nesedli omylem do jiného autobusu. Vzpomněla si, jak sama zazmatkovala, že jela málem s celou třídou do Prahy.

"To by jim řidič řekl", uklidňoval ji Petr. "Přece jim neprodá lístky někam, kam nejede."

"Co když ale vůbec nepřišli na to, že můžou jet autobusem a čekají na vlak", napadlo zase Věru.

Petr jí to vyvracel tím, že když je nenašli na náměstí, šli určitě na nádraží. A když je nenašli ani tam, muselo jim dojít, že jim ujeli něčím jiným. Přece se nezpozdili o půl hodiny.

Petr zavolal ještě jednou na autobusové nádraží, aby zjistil, v kolik autobus přijede do Kamenice. Řekli mu, že v devatenáct hodin. Pak ještě volal na nádraží, aby zjistil, jak je to s vlakem. Řekli mu, že vlak po šestnácté hodině jede z Křivoklátu v 16.38 a v Berouně je v 17.28. Z Berouna vlak do Kamenice jede potom v 20.00 a v Kamenici je v 21.45 hodin.

Petr Věru ujišťoval, že vlakem určitě nejeli, když by přijeli takle pozdě a v Berouně by čekali přes dvě hodiny. Věra byla ale posedlá myšlenkou, že v Berouně nasednou do špatného vlaku a odjedou úplně jinam. Petr marně Věře vysvětloval, že ti kluci nejsou hloupí a umí hledat v jízdním řádu. Chodí do stejného oddílu se Zdeňkem a Zdeněk jí přece nakonec našel spojení sám. Věru to ale neuklidnilo.

Konečně se přiblížila sedmá hodina a tak šli na autobusové nádraží. Byli tam o dvacet minut dřív. Autobus přijel o pět minut později. Pavel s Míšou s ním přijeli. Učitelka Kostková jim vynadala, kde byli. Kluci se moc omlouvali. Řekla jim, že si to s nimi vyřídí zítra ve škole. Pak s učitelem Tomkem doprovodila kluky před dům. Teď už byla trochu klidnější.

Druhý den ve škole učitelka Kostková řádila. Zavolala si Pavla a Míšu do ředitelny. Ředitelce řekla, že svévolně opustili výlet a nepřišli na sraz ve stanovenou dobu a požadovala, aby dostali dvojku z chování. Kluci se hájili, že to neudělali schválně. Učitelka Kostková proti nim vytahovala různé argumenty, i to že Zdeněk říkal, že jsou samostatní a nezabloudí. Ředitelka nakonec rozhodla, že pozvou do školy rodiče a společně to vyřeší. Kluky poslala zpět do třídy a vyzpovídala si učitelku Kostkovou. Ta se všemožně bránila a všechnu vinu se snažila svést na kluky. Ředitelka pak zavolala do práce panu Novákovi a panu Jeřábkovi a pozvala je na pondělí do školy.

V pátek se Pavel ani Míša s rodiči už doma neviděli, protože jeli s oddílem na výlet a odcházeli z domova dost brzo. Kluci měli trochu obavy, aby jim rodiče na poslední chvíli výlet nezakázali. Nic takového se ale nestalo. Kluci odjeli s oddílem do Pacova, kde podnikli dvě pěkné pěší tůry. Pavel tak měl další dva výlety a o něco více se přiblížil šestému stupni - Mistru zálesákovi.

Když se Pavel vrátil z výletu, táta se ho zeptal: "Prosím tě, co jste to s Míšou vyváděli na tom školním výletě, že mám jít zítra do školy."

Pavel tátovi všechno řekl. Táta mu vytknul, že měli na náměstí být do čtyř, tedy radši dřív a rozhodně ne později. To Pavel uznal. Táta viděl, že to Pavla mrzí a tak to už nerozváděl. Pavel tím byl celkem překvapený. Měl totiž obavy z výprasku.

V pondělí se ve škole všechno vyjasnilo. Oba otcové protestovali proti tomu, aby jejich synové za tohle dostali dvojku z chování. Ředitelka jim dala zapravdu. Byla to chyba učitelky, že si žáky nepřepočítala.

"Oba kluci se taky provinili, ale jejich provinění je malé. Je pravda, že měli přijít včas, ale jsou to děti. Zakoukali se na dopravní nehodu a zpozdili se. Míšu i Pavla to mrzí a já věřím, že se jim to už víckrát nestane. Jinak to jsou vzorní žáci naší školy, kteří jsou příkladem ostatním, takže navrhuji uzavřít to domluvou", řekla ředitelka. Všichni byli pro, teď i učitelka Kostková. Ta už totiž dostala další kázání od kolegy Tomka, který jí řekl, že je to od ní zbabělé.

"Ty se svojí viny stejně nezbavíš. Ředitelka není naivní, ale klukům ublížíš. Tomu, že to udělali schválně sama nevěříš."

Pavel s Míšou si oddechli. Pavel pak řekl Míšovi: "Jak je vidět, tak se vyplatí být hodný. Na začátku školního roku by mi za tohle dal táta výprask, ještě než by šel do školy."

Pavel to řekl tiše, ale jeho táta to přesto zaslechl. V duchu musel uznat, že má Pavel pravdu. Jenže teď se přesvědčil, že Pavel si jeho důvěru zaslouží a že rozhodně není zlý, aby ho musel trestat bitím. Vždyť by se za to pak musel před sousedy z domu stydět.

Poslední týden školy tedy začal pro Pavla i Míšu celkem šťastně. V úterý kluci odevzdávali učebnice. Jeřábkovi měli doma návštěvu. Pavel se Zdeňkem šli odpoledne hrát fotbal. Pavlovi se dařilo a dal hodně pěkných gólů. I Zdeněk byl spokojený. Když se vracel, tak si po cestě kopali a hlavičkovali s míčem. Najednou dal Zdeněk delší míč, Pavel ho chtěl odhlavičkovat, aby nespadl do záhonu růží vedle jejich domu. Míč ale špatně zasáhl a poslal ho rovnou do domovníkova zavřeného okna. To se vysypalo. Kluci vzali míč a reflexivně odskočili pod římsu. Domovník vykoukl ven a nadával. Pavla se Zdeňkem neviděl. Kluci vyslechli příval jeho nadávek a hrozeb.

"Půjdeme se omluvit a hned to odneseme ke sklenáři", navrhl Pavel.

"Neměli bysme počkat, až se trochu uklidní?", zeptal se Zdeněk.

Pavel byl pro to jít hned a tak šel Zdeněk s ním. Zazvonili. Rozdurděný pan Kučera jim přišel otevřít. Když je uviděl, hned nasadil příjemnější výraz a mile je zval dál. Zdeňka to velice překvapilo, Pavla ani ne. Pomyslel si, že ta bouřka začne, až se pan Kučera dozví, proč za ním jdou.

Pavel řekl: "Pane Kučera, my se přišli omluvit za to okno."

Pan Kučera byl překvapen a až po chvíli se zeptal: "To jste byli vy?"

Kluci přikývli. Až teď si pan Kučera všiml jejich provinilých pohledů. Pomyslel si, že asi slyšeli ty jeho nadávky a zastyděl se.

"Já myslel, že to byli nějací grázlové a že utekli", omlouval své rozčílení.

"My bysme to hned odnesli ke sklenáři", nabídl Pavel.

"To jste hodní", řekl a chtěl dát Pavlovi peníze. Pavel je odmítl, že to zaplatí sám, když to rozbil. Kluci vysadili okno a odnesli ho ke sklenáři. Ten jim ho zpravil na počkání jako expresní zakázku. Takže za chvíli byli kluci se zaskleným oknem zpátky. Pan Kučera byl překvapen, že je to ještě dnes hotové. Pavel se mu ještě jednou omlouval.

"Ale to se stane", odpověděl pan Kučera. "Nemysli si, že já jsem jako kluk nerozbil žádné okno."

Kluci se rozloučili a odešli. Zdeněk kroutil hlavou nad tím, jak byl pan Kučera milý a Pavla to taky překvapilo, ale pochopil to. Udělala to Pavlova pověst v domě. A jejím hlavním šiřitelem je právě pan Kučera. Svůj vliv pochopitelně mělo také to, že kluci přišli okno nechat zasklít. Jenže na nikoho mimo Pavla nebo Míši by pan Kučara takle milý nebyl.

Hned druhý den zaplatil Zdeněk Pavlovi půlku toho, co platil Pavel u sklenáře. Týden rychle uplynul a s ním i školní rok a bylo tu vysvědčení. Míša s Pavlem měli radost, tentokrát měli samé jedničky. Vysvědčení jim už předával jejich třídní učitel Bartoš, který se už vrátil z vojenského cvičení a oba je pochválil.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je středa
13.11.2019